Článek
„Decentní účes, lehce pod ramena, jemné sestříhání,“ opakovala jsem jako mantru, jako když člověk mluví s někým, kdo sice naslouchá, ale ještě úplně neposlouchá.
Známe se už roky. Chodím k ní přesně od chvíle, co jsem se přestěhovala do města, protože mi ji doporučila sousedka. Tehdy jsem měla pocit, že to bude osudová volba. Milá, energická, trochu upovídaná, ale v dobrém slova smyslu. Uměla vlasy, to se nedalo popřít. Jenže poslední měsíce jsem si začínala všímat, že ji víc než klasika baví experimenty. A že když člověk chvíli nedává pozor, odchází s ofinou, kterou nikdy nechtěl, nebo s barvou, o které „jen tak mluvil“. Dnes už bych to asi popsala přesněji: začíná mít syndrom „vím líp, co ti sluší“.
Den návštěvy jsem měla označený v diáři jasně a tučně. Potřebovala jsem trochu povzbudit, oživit se, připadat si znovu upraveně. Neměla jsem za sebou dobré období. Práce mě semlela, doma to skřípalo, a já si říkala, že když už nemůžu změnit svět, můžu aspoň vypadat jako člověk. Trochu to znáš, ne? Když v životě nic nefunguje, člověk se chytne aspoň toho, co se změnit dá – účesu, kabelky, nebo nehtů.
Přišla jsem na čas, jako vždycky. V kadeřnictví voněly laky, káva a laky na vlasy – taková ta klasická směs, která člověku připomene, že je chvíli jen sám pro sebe. Sedla jsem si, ona mě přivítala, vyptala se, jak se mám. Řekla jsem, že chci jen lehké osvěžení. Vážně jsem to tak řekla. A několikrát. „Nechci nic výrazného. Jen decentní úpravu. Tak, aby to působilo lehce, přirozeně, upraveně.“ Přikývla. Dokonce jsem měla pocit, že tentokrát mě opravdu poslouchá.
Prvních pár minut to tak i vypadalo. Umývání, masáž hlavy, ručník na vlasy. Povídaly jsme si. O dětech, o počasí, o tom, co bude na večeři. O tom, že časy jsou divné a že lidé už neumí odpočívat. Zněla, jako by byla naladěná na stejnou vlnu. Pak ale vzala nůžky a udělala první střih. A pak další. A mně začalo být jasné, že jdeme někam úplně jinam, než jsem chtěla.
„To je trošku kratší, než jsem si představovala,“ řekla jsem opatrně. Usmála se. „To bude perfektní, uvidíš. Teď letí retro sestřihy, to ti bude sedět. Máš obličej přesně na tohle.“ Polkla jsem. Snažila jsem se dýchat, klidně, racionálně. Říkala jsem si: hlavně nevyskoč. Dej tomu šanci. Možná ví, co dělá.
Jenže čím víc stříhala, tím míň to připomínalo to, s čím jsem přišla. Tvar se měnil do kulata, boky začaly „žít vlastním životem“ a vzadu vznikal objem, který jsem neměla ani v devadesátkách. Nakonec mi vlasy nad čelem zvedla nahoru a s naprostou samozřejmostí začala foukat ofinu, kterou jsem si v životě nepřála a kterou moje tvář nenávidí už od puberty.
V zrcadle se na mě dívala úplně jiná osoba. Možná bych jí mohla říkat „teta Marta z roku 1986“. Měla vždycky takový ten účes, co se nedá popsat jinak než „objem plus lak na beton“. A teď jsem ho měla taky. A přesně v tu chvíli jsem si uvědomila, že se mnou někdo experimentoval, i když jsem o žádný experiment nestála.
Neřekla jsem nic. Neměla jsem na to. Jen jsem polkla, zaplatila a odešla. Bez komentáře. Měla radost, chválila sama sebe. „Úplně jsi rozkvetla!“ řekla mi, když jsem jí podávala peníze. Usmála jsem se tak, jak to děláš, když se nechceš rozbrečet.
Doma jsem strávila půl hodiny v koupelně. Zkoušela jsem s tím něco udělat. Přečesat to, narovnat, splácnout. Nepomohlo nic. Z každého úhlu jsem vypadala jako někdo jiný. A ne jako někdo lepší. Cítila jsem se neviditelná, nepochopená, odstrčená. Přitom šlo jen o vlasy, řekneš si. Jenže my holky to víme – někdy jsou vlasy všechno. Někdy v nich člověk nese sebevědomí, náladu i chuť začít znovu.
Nezvedla jsem jí telefon, když mi psala, jak jsem byla spokojená. Nemluvila jsem s ní. Ani jsem jí to nechtěla vyčítat. Byla to možná hloupost, ale cítila jsem, že mě zradila. Jako by mi někdo vzal kousek kontroly nad vlastním životem. A ještě mi řekl, že to tak je lepší.
Teď je to pár týdnů. Vlasy pomalu dorůstají, já jsem si zvykla. Ale necítím se sama sebou. Jsem holka, která chtěla decentní účes, a dostala příběh, který vypráví i beze slov. Když jdu po ulici, občas vidím v odraze výlohy ten tvar účesu a mám chuť si nasadit čepici. Nebo sluneční brýle. Nebo se vrátit o měsíc zpátky a jen říct: „Ne, dneska nejdu. Dneska prostě zůstanu doma.“
Asi k ní už nepůjdu. Ne hned. Možná někdy časem, až jí budu moct znovu věřit. A nebo si najdu někoho jiného, kdo mě vezme vážně, i když chci jen upravit konečky. Někdy totiž člověk nechce změnu. Chce jen trochu jistoty. A tu mi tehdy nikdo nedal.
