Článek
Moje nejlepší kamarádka Hanka mě ale už od začátku varovala. „Buď opatrná. Nevím proč, ale něco mi na něm nesedí.“ Jenže já si myslela, že mi to jen nepřeje. Vždyť konečně někdo, kdo mě opravdu miluje! Proč bych měla pochybovat? A tak jsem její slova ignorovala.
Všechno začalo jako z pohádky. Choval se ke mně jako k princezně. Kdykoli jsem něco potřebovala, byl tam. Když jsem měla těžký den, utěšoval mě. Všichni mi říkali, jaké mám štěstí, že jsem narazila na tak skvělého chlapa. A já si to myslela taky. Jenže jsem netušila, že se postupně zamotávám do něčeho, co se mi vymkne z rukou.
První změny přišly pomalu a nenápadně. „Nebyla jsi dneska moc milá k Markovi? Přišlo mi, že jsi na něj zbytečně drzá.“ Udivilo mě to, protože jsem s Markem mluvila jako vždy. Jenže on měl pocit, že bych se měla chovat jinak. Začal mě nenápadně opravovat, komentoval můj tón hlasu, pohledy, gesta.
Pak přišly poznámky na moje oblečení. „Víš, moc ti sluší delší sukně. Ty krátké na tobě působí tak… no, zbytečně vyzývavě.“ Bylo to řečeno hezky, mile, skoro jako rada. A tak jsem si začala dávat pozor, co nosím. Pak se mu nelíbilo, že mám příliš výrazný make-up. A pak už mi sám vybíral oblečení, které se mu líbilo víc. Nebylo to direktivní, nebylo to násilné. Prostě jsem chtěla, aby byl spokojený.
Hanka si toho všimla hned. „Proč se oblékáš jinak? To přece nejsi ty.“ Smála jsem se tomu. „To si jen namlouváš. Je normální se přizpůsobit, když s někým žiješ.“ A ona jen zakroutila hlavou. „Jen ať ti to jednou nedojde moc pozdě.“
Čím déle jsme spolu byli, tím více jsem se cítila… nesvá. Měla jsem ráda svého muže, to ano. Ale začínala jsem si všímat, že už nejsem sama sebou. Přestala jsem se scházet s některými přáteli, protože mu nebyli sympatičtí. „Jsou to fajn lidi, ale nemají na tebe dobrý vliv.“ Přestala jsem chodit na společné akce v práci, protože vždycky naznačil, že bych měla být radši doma. „Chceš jít? No tak běž, ale já tady budu sám, to nevadí…“
Začínala jsem se cítit provinile. A tak jsem radši nikam nechodila. Jednoho dne jsme byli na rodinné oslavě. Povídala jsem si s bratrancem, smáli jsme se, vzpomínali na dětství. A pak jsem ucítila na rameni jeho ruku. „Pojď, jdeme domů,“ řekl klidně, ale v jeho hlase bylo něco zvláštního. Neprosil, neptal se. Rozhodl.
„Ale vždyť jsme tu teprve dvě hodiny…“ pokusila jsem se namítnout. „Řekl jsem, že jdeme domů.“ A tak jsem šla. Poslušně. Doma jsem se ho zeptala, co se děje. A pak poprvé vybuchl. „Flirtuješ s jinými chlapama přímo přede mnou! Myslíš, že jsem slepý?“
„Flirtuju?! Já jsem si jen povídala!“ A pak přišla první facka. Byla rychlá, nečekaná. Zůstala jsem stát jako opařená. On taky. „Tohle jsi mě donutila udělat.“ Najednou mi probleskly hlavou všechny ty malé nenápadné změny. Jak mě pomalu ovládal. Jak mě postupně odstřihl od mého života. Jak mě proměnil v někoho jiného, a já si toho ani nevšimla.
Druhý den jsem zavolala Hanče. Sotva zvedla telefon, už jsem měla v očích slzy. „Měla jsi pravdu.“ Na chvíli bylo ticho. Pak řekla jen: „Já vím. Jen jsem doufala, že na to přijdeš dřív.“ Dostat se z toho nebylo snadné. Omlouval se, plakal, prosil. „Jsem idiot, nikdy bych ti nechtěl ublížit.“ Ale já už věděla, že by se to stalo znovu. A pak zase. A zase.
Neříkám, že bylo lehké ho opustit. Nebylo. Ale věděla jsem, že pokud to neudělám teď, už se nikdy nevrátím sama k sobě. Hanka byla se mnou. Neopustila mě. A já už nikdy nebudu zavírat oči před pravdou.
