Naše první Velikonoce bez dědy. U stolu bylo místo, které nikdo nezaplnil

Bylo to zvláštní už od rána. Ten pocit, který se mi usadil někde pod hrudní kostí a nedal se zaplašit ani vůní mazance, ani výzdobou, ani dětským smíchem. Velikonoce bývaly v naší rodině vždycky něčím výjimečným. Ne kvůli náboženským tradicím, ale kvůli tomu, že se u nás sešla celá rodina. A v čele stolu vždycky seděl děda.

Letos v lednu by mu bylo osmdesát dva. Nedožil se toho o pouhé dva měsíce. Ještě na Vánoce s námi krájel kapra, nalíval si svůj oblíbený rum (ten jediný den v roce, kdy si ho dopřál) a vnukům vyprávěl historky ze svého dětství. Ty samé historky, které jsme všichni slyšeli už tolikrát, že jsme je mohli odříkat s ním. A přesto jsme ho pokaždé poslouchali, jako bychom je slyšeli poprvé. Protože děda byl vypravěč. Měl dar slova a ten svůj charakteristický hlas, který jako by vycházel odněkud z hloubky jeho mohutné hrudi.

Když v únoru odešel, bylo to rychlé. Jednou večer si lehl, a ráno se už neprobudil. Babička říkala, že to byl krásný odchod, bez bolesti, bez trápení. A měla pravdu, jenže nám to bylo stejně k ničemu. Ta prázdnota, která po něm zůstala, se nedala zaplnit útěchami o krásné smrti.

„Mami, jdeme malovat vajíčka?“ vytrhla mě z myšlenek moje devítiletá Eliška. Stála ve dveřích s krabicí barev a slámou připravenou na zdobení. Přikývla jsem a vydaly jsme se do kuchyně, kde už babička připravovala těsto na beránka. Bylo to poprvé po šedesáti letech, co ho pekla sama.

To odpoledne jsme strávili přípravami na nedělní oběd. Barvili jsme vajíčka, pletli pomlázky, zdobili byt větvičkami s mašlemi. Všechno, co k Velikonocům patří. Eliška s mladším bratrem Adamem se těšili na koledu, babička na společný oběd, a já… já vlastně nevím, na co jsem se těšila. Možná jsem jen doufala, že když budeme dělat všechno jako vždycky, bude to bolet o trochu méně.

Sobota utekla v přípravách a najednou tu byla neděle. Adam vyrazil s tátou na koledu, Eliška zůstala doma, protože „holky přece nechodí koledovat, to chodí kluci za holkama“, jak mi důležitě vysvětlila. Babička přišla přesně v jedenáct hodin, tak jako každý rok. V ruce držela košík s mazancem, beránkem a talířem vajíček. Vypadala dobře, skoro jako vždycky, jen kolem očí měla nové vrásky a pohled, který jsem u ní dřív neviděla – takový prázdný, zamlžený, jako by část jí odešla s dědou.

„Dáš si kávu, mami?“ zeptala jsem se a snažila se tvářit normálně. Přikývla, sundala si kabát a posadila se ke stolu. Najednou jsem si všimla, jak její pohled zabloudil k dědově židli. Trvalo to jen vteřinu, ale viděla jsem, jak se jí zatřásl koutek úst. Rychle jsem odběhla do kuchyně pro tu kávu a modlila se, aby se nerozplakala. Ne teď, ne před dětmi. Ne v den, kdy má být veselo.

Když se vrátil manžel s Adamem z koledy, začali jsme chystat na stůl. Talíře, příbory, skleničky. Všechno jako vždycky. Jenže pak nastala ta chvíle – kdo si sedne na dědovo místo? Nikdo o tom nemluvil nahlas, ale všichni jsme kolem té židle kroužili jako kolem něčeho posvátného. Nakonec to vyřešil Adam, který si tam prostě sedl s tou bezelstností, kterou mají jen děti. Eliška ho okřikla: „Tam sedí děda!“ – a pak se zarazila, protože si uvědomila, co řekla.

V tu chvíli se babička rozplakala. Tiše, důstojně, ale s takovou silou, že se celá třásla. Objala jsem ji kolem ramen a ona mi zašeptala do ucha: „Šedesát Velikonoc vedle něj… a teď tohle.“

Seděli jsme u stolu, jedli jsme velikonoční oběd a snažili se mluvit o běžných věcech. O počasí, o škole, o práci. Děti vyprávěly vtipy, manžel rozléval víno, a já mezi tím vším cítila tu prázdnotu. Kolikrát jsem se přistihla, že se dívám na dědovo místo a čekám, že tam uvidím jeho usměvavou tvář.

Po obědě jsme šli na procházku ke hřbitovu. Babička chtěla dát dědovi čokoládové vajíčko na hrob. „On měl vždycky takovou radost z malých věcí,“ řekla mi, když jsme tam stály. „Vajíčko, kousek mazance, nová ponožky… dokázal se radovat z čehokoliv.“

A já najednou pochopila, že přesně tohle nás děda učil celý život. Radovat se z malých věcí. Vážit si každého dne. Smát se, i když je někdy těžko. A hlavně – být spolu, i když někdo chybí.

Když jsme se večer loučili s babičkou, pohladila mě po tváři a řekla: „Příští rok to bude lepší. Slibuju.“ Nevím, jestli to říkala mně nebo sobě. Asi oběma. Ale věřila jsem jí, protože babička nikdy neslibovala něco, co nemohla splnit.

A tak skončily naše první Velikonoce bez dědy. S prázdným místem u stolu, které vlastně nikdy prázdné nebylo, protože tam byl s námi. V našich vzpomínkách, v našich příbězích, v našich srdcích. A možná právě tohle je to nejdůležitější, co nám po sobě zanechal – vědomí, že i když odejdeme, něco z nás tu zůstane napořád.