Článek
Přítel mi říkal, že jeho rodiče jsou milí, trochu tradiční, ale otevření. „Neboj, budou tě mít rádi,“ uklidňoval mě. A já mu věřila. Ale to, co se stalo, by mě v životě nenapadlo. Když jsme dorazili, všechno vypadalo v pohodě. Tchyně byla usměvavá, tchán žoviální, prostě typická rodinná pohoda.
Povídali jsme si, popíjeli kávu, probírali běžné věci – jak jsme se seznámili, co děláme, jaké máme plány. Cítila jsem se docela dobře. Pak ale přišlo něco, co jsem nečekala. Přítel mi řekl, ať si jdu osvěžit obličej. Koupelnu mi ukázal při příchodu, takže jsem tam sebevědomě zamířila. A to byla chyba.
Ten moment hrůzy
Všechno šlo hladce, dokud jsem po sprše neotevřela dveře. Myslela jsem, že koupelna je bezpečné místo. Ale netušila jsem, že je zamykání jen symbolické a dveře se samy pootevřely. V tu chvíli se to stalo. Tchán šel kolem. A viděl mě. Nahou. Byla to vteřina. Možná dvě. Ale připadala mi jako nekonečnost. Zarazil se, zrudl, já zrudla ještě víc, zavřela jsem dveře a modlila se, aby mě pohltila zem.
Jenže tím to neskončilo. Tchán očividně zpanikařil, otočil se a vrazil do tchyně, která šla za ním. A ta, když viděla jeho výraz, začala se okamžitě ptát, co se stalo. A pak… Pak se podívala směrem ke koupelně, kde jsem ještě pořád stála, rudá až po uši. V tu chvíli jsem věděla, že odtud musím zmizet.
Pohledy, které nešlo ignorovat
Když jsem se vrátila do obýváku, cítila jsem, jak na mě oba koukají. Tchán vypadal provinile, tchyně podezřívavě. A já? Já bych se nejradši vypařila. Přítel samozřejmě netušil, co se stalo. Jen viděl, jak se jeho matka tváří, a začal něco tušit. Večeře byla katastrofa. Tchyně sotva promluvila, tchán se tvářil jako dítě, které bylo přistiženo při něčem zakázaném.
A já? Já se nemohla dočkat, až odtud vypadneme. Cestou domů jsem příteli všechno řekla. Nejdřív se smál. Pak pochopil, že já se nesměju. Od té doby jsem jeho rodiče už neviděla. A upřímně? Ani to neplánuju.
