Článek
Všechno bylo naplánované. Jenže jsem to dokonale podělala. Stačila jediná chyba, jedno malé přehlédnutí… a místo hotelové školy jsem se ocitla na učilišti – v oboru řezník. Přihlášky na střední školu byly velká věc. Učitelé nás na to připravovali celé měsíce. Vyplňování formulářů, návštěvy škol, rozhodování, kam dál. Měla jsem jasno.
Chtěla jsem jít na Hotelovou školu v našem městě. Pořád jsem si kontrolovala, jestli jsem správně vyplnila všechny údaje. A pak přišel den, kdy jsme přihlášky odevzdávali. Odevzdala jsem ji s klidným svědomím. Byla jsem přesvědčená, že všechno je správně. O pár týdnů později přišel dopis. Vzali mě. Jenže na jinou školu.
Když mi došlo, co se stalo
Pamatuju si ten moment přesně. Seděla jsem v kuchyni, rozlepovala obálku a četla první řádky.
„Blahopřejeme vám k přijetí na Střední odborné učiliště potravinářské – obor ŘEZNÍK-UZENÁŘ.“
Řezník. Řezník?! Podlomila se mi kolena. Měla jsem být na hotelové škole, učit se, jak se skládají ubrousky a podává víno. Ne stát někde v zástěře a porcovat kusy masa.
Máma si všimla mého výrazu a opatrně se zeptala: „Co je?“ Podala jsem jí dopis. Četla ho dvakrát. Pak se na mě podívala. „To nemyslíš vážně.“ Ale myslela. Nebo spíš nemyslela – když jsem vyplňovala přihlášku. Místo kódu hotelové školy jsem totiž omylem napsala kód učiliště, které bylo ve stejném městě. A bylo to tam. Stala jsem se budoucím řezníkem.
Panika a pokusy o záchranu
„To se musí dát opravit!“ vyhrkla jsem.
Hned druhý den jsme s mámou volaly na školu, kam jsem chtěla jít. Jenže odpověď byla jasná.
„Máme plno. Přihlášky jsou uzavřené. Bohužel s tím už nemůžeme nic dělat.“
Druhá možnost byla zkusit to na jinou školu. Jenže všechny hotely už měly studenty.
Jediná volba? Zůstat tam, kam mě přijali. Řezník.
První den ve škole: co tady sakra dělám?
První den jsem přišla do školy v naději, že třeba potkám ještě někoho, kdo se sem dostal omylem.
Ne. Všichni tam chtěli být.
Kluci se bavili o tom, jak jejich tátové mají řeznictví. Někdo si už doma zkoušel bourat maso. Já jediná jsem nevěděla ani to, jak se správně drží nůž.
Hned první hodina mi dala jasně najevo, že jsem v pekle.
„Dnes si ukážeme základní rozborku vepřové půlky!“ oznámil učitel nadšeně.
Cítila jsem, jak se mi dělá zle.
Vedle mě stál kluk, který se na to celé díval s naprostým obdivem. „Těšíš se? Já jo! Chci si co nejdřív vyzkoušet bourání!“ řekl mi.
Já jen polkla a přikývla.
Nejhorší tři měsíce mého života
Byly tam uniformy, gumové zástěry, pach syrového masa, zvuky ostrých nožů.
A já?
Já se chtěla učit o francouzských dezertech a skládat ubrousky do labutí!
Každý den jsem chodila domů s žaludkem na vodě.
Tři měsíce jsem se snažila vydržet. Snažila jsem se nebýt za outsidera. Jenže nešlo to. Nechtěla jsem tam být.
A tak jsem jednoho dne přišla domů a řekla: „Končím.“
Nový plán: jak se zachránit
Nešlo jen tak utéct a čekat rok. Musela jsem něco dělat.
Naštěstí jsem měla štěstí. Dozvěděla jsem se, že jedna soukromá hotelová škola pořád přijímá studenty. Sice byla dál a byla dražší, ale moji rodiče mě podpořili. Věděli, že řezničina není moje cesta.
A tak jsem to udělala. Po třech měsících jsem podala žádost o přestup a konečně skončila tam, kam jsem chtěla.
Co jsem se naučila?
Dnes se tomu směju. Ale tehdy to byla noční můra.
Nikdy už nevyplňuju žádné důležité dokumenty bez trojité kontroly.
A pokud se mě někdo zeptá, jaký největší trapas se mi kdy stal? Řeknu: Když jsem si omylem zvolila kariéru řezníka.
