Článek
Začalo to asi před třemi měsíci. Tomáš přišel ze školy a oznámil mi, že pozval domů nového spolužáka. „Přestěhoval se sem teprve nedávno,“ vysvětloval. „Je super, mami. Má skvělý smysl pro humor a zná spoustu cool věcí.“
Potěšilo mě to. Tomáš nikdy nepatřil mezi nejpopulárnější děti ve třídě. Je tichý, trochu nesmělý, raději čte knihy, než aby hrál fotbal. Kamarádů má poskrovnu, a tak zpráva o novém příteli byla vítaná.
Jenže pak jsem Filipa poznala osobně a moje nadšení rychle vyprchalo.
První, co mě zarazilo, byl způsob, jakým mluvil. Používal zvláštní, vymyšlenou řeč. Obracel slova, zaměňoval slabiky, vkládal podivné zvuky mezi věty. „Jord ýden, ínap Ávoknedov,“ řekl mi místo „Dobrý den, paní Vodenková.“ Tomáš se tomu smál, jako by to byl ten nejlepší vtip na světě, a odpovídal mu podobným způsobem.
„To je náš tajný jazyk,“ vysvětlil mi později s rozzářenýma očima. „Filip ho vymyslel. Nikdo jiný mu nerozumí, jen my dva.“
Druhá věc, která mě znepokojila, bylo Filipovo chování. Neustále se rozhlížel, jako by někoho hledal nebo se něčeho bál. Když jsem vstoupila do pokoje, prudce se otočil a ztuhl. Když jsem mu nabídla sušenky, prohlížel si je ze všech stran, než si jednu vzal. A když zazvonil telefon, málem vyskočil z kůže.
„Je jen trochu nervózní,“ obhajoval ho Tomáš. „V jeho staré škole se mu děti posmívaly.“
Chtěla jsem mu věřit. Opravdu chtěla. Každá matka chce věřit svému dítěti, chce respektovat jeho přátele, chce podporovat jeho sociální vazby. Ale něco mi na Filipovi nesedělo. Něco, co jsem nedokázala přesně pojmenovat, ale co ve mně vyvolávalo neklid.
Začala jsem si všímat změn v Tomášově chování. Začal používat tu podivnou řeč i doma, i když Filip nebyl přítomen. Začal být tajnůstkářský, zamykal si pokoj, schovával sešity. Přestal jíst některá jídla, která dřív miloval, s vysvětlením, že nejsou bezpečná. A jednou jsem ho přistihla, jak v noci stojí u okna a pozoruje oblohu s dalekohledem, který jsem mu nikdy nekoupila.
„Kde jsi vzal ten dalekohled?“ zeptala jsem se.
„Filip mi ho půjčil,“ odpověděl, aniž by odtrhl oči od oblohy. „Musíme být připraveni. Oni přijdou.“
„Kdo přijde, Tomáši?“
Podíval se na mě, jako bych byla cizí člověk. „Ty to nepochopíš, mami. Nikdo to nechápe. Jen já a Filip.“
V tu chvíli jsem se rozhodla, že musím zjistit víc o tom záhadném Filipovi. Zavolala jsem do školy a požádala o schůzku s třídní učitelkou. Byla zmatená, když jsem se začala vyptávat na nového žáka.
„Filip? V Tomášově třídě žádný Filip není. Ani v celé škole, pokud vím.“
Cítila jsem, jak mi tuhne krev v žilách. „Ale můj syn tvrdí, že je to jeho spolužák. Že se přistěhoval teprve nedávno.“
Učitelka zavrtěla hlavou. „Poslední nový žák přišel před rokem, a byl to Jakub. Tomáš se s ním příliš nebaví.“ Cestou domů jsem přemýšlela, co to znamená. Vymyslel si Tomáš Filipa? Je to jeho imaginární přítel? V třinácti letech? Nebo existuje skutečný Filip, který ale nechodí do jejich školy? A pokud ano, kdo je? Odkud se vzal? Proč lže o tom, kde se potkali?
Když jsem ten večer konfrontovala Tomáše, nejdřív zapíral. Pak se rozzlobil. Nakonec se rozplakal.
„Filip je skutečný,“ vzlykal. „Je můj jediný opravdový kamarád. Jediný, kdo mi rozumí. Jediný, kdo ví, co se děje.“
„A co se děje, Tomáši?“ zeptala jsem se jemně, s bušícím srdcem.
Podíval se na mě očima plnýma strachu. „Oni nás sledují, mami. Jsou všude. V televizi, v počítačích, v telefonech. Proto musíme mluvit naší řečí. Proto musíme být opatrní.“ V tu chvíli jsem pochopila, že problém je vážnější, než jsem si myslela. Že nejde jen o podivného kamaráda, o tajnou řeč, o dětské fantazie. Že můj syn potřebuje pomoc. Odbornou pomoc.
Následující týdny byly jako na horské dráze. Návštěvy u psychologa. Dlouhé rozhovory. Slzy. Vztek. Popírání. Postupné přiznání, že Filip možná není skutečný v tradičním slova smyslu. Že je to projekce, jak to nazval doktor. Způsob, jakým se Tomáš vyrovnává s úzkostí, se šikanou, kterou zažíval a o které mi nikdy neřekl, s pocitem osamělosti a nepochopení.
Dnes, po třech měsících terapie, je Tomáš na cestě k uzdravení. Filip pomalu mizí z jeho života. Ta podivná řeč se vytrácí. Paranoidní myšlenky ustupují. Můj syn se mi vrací – ne najednou, ne úplně, ale postupně, kousek po kousku.
A já? Já se učím být lepším rodičem. Pozornějším. Vnímavějším. Méně zaměřeným na to, co je „normální“, a více na to, co můj syn skutečně potřebuje. Méně vystrašeným z toho, co si pomyslí ostatní, a více soustředěným na to, co se děje v Tomášově srdci a mysli.
Protože na konci dne nezáleží na tom, jestli má váš syn podivného kamaráda. Záleží na tom, proč ho potřebuje. Co mu dává. Před čím ho chrání. A co můžete udělat vy, abyste mu poskytli to, co hledá jinde.
Takže pokud váš syn nebo dcera přivede domů někoho, kdo vám připadá podivný – někoho, jehož slovům nerozumíte, jehož chování vás mate – nezavírejte před tím oči. Nepředstírejte, že je všechno v pořádku, když cítíte, že není. Ale také nesoudťe příliš rychle. Neodsuzujte. Nepanikaříte.
Místo toho se ptejte. Naslouchejte. Buďte přítomni. A pokud je potřeba, vyhledejte pomoc. Protože někdy je podivný kamarád jen podivným kamarádem. A někdy je voláním o pomoc, které nemůžete ignorovat.
Pro dobro vašeho dítěte. Pro dobro vaší rodiny. Pro dobro vás všech.
