Článek
Bylo mi tehdy devětadvacet a myslel jsem si, že všechno chápu. Že svět se dá uchopit silou vůle, a že když něco nejde podle mých představ, asi to nebylo správné. Měl jsem práci, která mě bavila, přátele, kteří věděli, kdy mlčet, a ženu, která mě milovala. Jen jsem to tehdy ještě neuměl pojmenovat.
Říkejme jí třeba Klára. Měla oči, které se nedaly přehlédnout ani v místnosti plné lidí. Byla to ta žena, kterou byste si spletli s něžností, kdyby šla kolem vás a jen tiše pozdravila. Nikdy nebyla hlučná, nikdy nepotřebovala pozornost. A přesto – nebo právě proto – v ní bylo všechno.
Chodili jsme spolu skoro čtyři roky. Byla mi oporou, když jsem se rozhodl odejít z práce, která mě vysávala, byla trpělivá, když jsem si procházel svou „nebudu nic řešit“ fází, a byla vedle mě i tehdy, když jsem se rozhodl, že potřebuju víc svobody. Ano, tehdy jsem to nazval svobodou. Dnes už vím, že jsem prostě utekl.
Neřekl jsem to přímo. Samozřejmě že ne. Muži mého typu mívají v zásobě celou zásuvku polopravd, kdy chtějí „čas na přemýšlení“ nebo „potřebují si ujasnit priority“. A tak jsem jí jednou v kuchyni mezi večeří a počasím v televizi řekl, že bych si potřeboval dát pauzu. Zastavila se v pohybu. Všiml jsem si toho až po letech, když jsem si tu scénu znovu a znovu přehrával v hlavě. Zůstala stát s talířem v ruce, jako by se jí právě zastavil celý svět.
„Dobře,“ řekla jen. A neptala se proč.
Odešla týden nato. Nesnažila se mě přesvědčit, nezavolala mi po dvou dnech, nepsala zoufalé zprávy. Věděla, že něco uvnitř mě se rozhodlo. A že už není její úkolem to měnit.
Zůstal jsem sám. Ne hned – přišla jiná žena, pak další, ale nikdo už neměl ten klid, tu přirozenost, se kterou Klára dokázala existovat v mém životě, aniž by mi ho přepisovala. Nikdo už neuměl vařit tak, že jídlo nebylo hlavní událostí večera, ale jen tichým doprovodem k rozhovoru. Nikdo už neuměl mlčet tak, že jsem měl pocit, že mě slyší.
Člověk se smiřuje s různými věcmi. S tím, že přátelé odcházejí, že rodiče stárnou, že práce není vždy podle představ. Ale nejhůř se smiřuje s tím, že už nemůžete nic vrátit.
Zkoušel jsem ji najít. A jednou jsem ji dokonce zahlédl – byla v parku, vedla malou holčičku za ruku. Možná vnučka, možná dcera. Zastavil jsem se, ale neoslovil ji. Nevím proč. Možná jsem se bál, že už mě nepozná. Možná jsem jen věděl, že bychom si neměli co říct. A nebo bychom si toho řekli až příliš.
Dnes je mi devětapadesát. Mám za sebou jedno manželství, jedno rozvodové řízení a několik nejasných pokusů o soužití. Pracuji v malé firmě, kde se mě nikdo na nic neptá, a večery trávím většinou s knihou, nebo sám se svými myšlenkami. Kláru jsem už nikdy neviděl. A přesto ji každý den potkávám – v tom, jak se podívám na prázdné místo u stolu. V tom, jak se přistihnu, že chci někomu napsat, že mi chybí, a nakonec nenapíšu nikomu.
Kdybych mohl něco vrátit, nebyly by to peníze, ani kariéra, ani chyby v práci. Byla by to ta chvíle v kuchyni. Ten moment, kdy jsem mohl říct: „Zůstaň. Potřebuju tě.“ A místo toho jsem řekl: „Potřebuju pauzu.“
Ale víte co? Tohle není text o lítosti. Je to spíš připomínka. Sobě i ostatním. Že občas nepoznáme, co máme, dokud to nezmizí. A že ticho, které po někom zůstane, může být hlasitější než jakýkoli křik.
Možná jste taky někoho takového potkali. Možná jste ho nechali odejít, protože jste si mysleli, že to tak má být. A možná vám někde v hlavě pořád bydlí.
