Článek
Možná i malicherné. A možná tím někomu ublížil víc, než bylo nutné. Přesně to se mi stalo před pár týdny v jednom úplně obyčejném obchodě, v den, který začal úplně normálně. Šla jsem jen pro pár věcí. Vajíčka, mléko, chleba. Nic velkého. Byla jsem trochu rozladěná, protože mi ten den nejel autobus a musela jsem jít kus cesty pěšky. Drobnost, ale znáte to – když se nahromadí dost malých otravných věcí, stačí už jen jedno poslední šťouchnutí a člověk vybuchne. To šťouchnutí přišlo právě u pokladny.
Měla jsem v ruce pár drobností, celkový účet byl něco málo přes devadesát korun. Podala jsem prodavačce stokorunu a čekala na zpětný pohyb její ruky s deseti korunami. Nic složitého, že. Jenže ona se zarazila, podívala se do pokladny, pak znovu na displej a začala počítat. Nešlo jí to. Zamrkala. Podívala se na mě s nejistým výrazem, jako by se chtěla ujistit, že mi vrátila správně. Ale nevrátila.
Podala mi pětikorunu a dvě koruny. Sedm korun. Chvíli jsem se na to dívala a řekla klidně: „Dala jsem vám stovku.“ Pokývala hlavou a znovu se podívala do pokladny, jestli tam někde neleží těch zbylých pár korun. Neležely. Místo toho se trochu začervenala a začala něco mumlat o tom, že má zmatek v hlavě, že je dneska hodně unavená a že se asi přehlédla. Omlouvala se, ale spíš potichu a nejistě, jako by doufala, že to celé prostě nějak přejdu. Jenže já nepřešla.
„To si děláte srandu?“ řekla jsem nahlas, tak, že se otočila paní za mnou ve frontě. „To opravdu neumíte spočítat deset korun? Jako fakt? To je základní škola. Možná první třída.“ Začala jsem zvyšovat hlas, což já obvykle nedělám. Nejsem hádavý typ. Ale v tu chvíli se ve mně něco seplo. Snad ta únava, naštvání ze zpoždění, možná i ten celkový pocit, že člověk za svoje peníze pořád někde naráží.
Prodavačka ztuhla. Sklopila oči. Neřekla už nic, jen vzala další minci z přihrádky a podala mi zbytek. Tentokrát správně. Ale bylo pozdě. V obchodě bylo najednou ticho. Ani ti lidé, co před chvílí brebentili s dětmi nebo vybírali čokolády v regálu, už nic neříkali. Všichni jen sledovali, jak jsem tam stála a dýchala trochu rychleji než obvykle, zatímco ona se tvářila, že by nejradši zmizela pod pultem.
Došlo mi to až cestou domů. To, jak byla mladá. Mohlo jí být sotva dvacet. Možná studentka na brigádě. Možná poprvé v životě u pokladny. Nebo prostě jen unavená holka, která má za sebou šestou směnu v týdnu, plat mizerný a šéfa, co jí pořád opakuje, že „lidi nesmí čekat, jinak máme průser“. V tu chvíli mi přestalo být tak jedno, co jsem udělala. Najednou mi ta scéna v hlavě začala přehrávat z jiného úhlu.
Protože ono to nebylo o deseti korunách. Bylo to o tom, že jsem si vylila zlost na někom, kdo za to nemohl. Kdo byl jen na špatném místě ve špatný čas. Kdo si nezasloužil ponížení jen proto, že udělal malou chybu. Kdo se zřejmě snažil, ale prostě selhal. A já se místo pochopení rozhodla pro výsměch.
Tímhle se nechci omlouvat, spíš si to přiznat. Protože každý z nás někdy něco podělá. A každému z nás se může stát, že ho někdo bezdůvodně sjede. Ale taky každý z nás má možnost se zastavit a říct si: „Bylo to fakt nutné?“
Na druhý den jsem se do toho obchodu vrátila. Neměla jsem to v plánu, prostě jsem šla pro nákup. A ona tam byla znovu. Hned jak mě uviděla, ztuhla. Já taky. Bylo to trapné. Obojí. To, co jsem udělala včera. I to, jak jsem teď nevěděla, co říct. Ale pak jsem si řekla, že to zkusím napravit. Postavila jsem se k její pokladně schválně. Když mi markovala zboží, řekla jsem tiše: „Hele, včera jsem byla fakt nepříjemná. Mrzí mě to. Nebylo to fér. Měla jsem blbý den a vy jste to schytala.“
Zvedla oči. Chvíli na mě koukala, pak se trochu usmála. A řekla: „To nic. Já taky nebyla úplně ve formě. Já se jen někdy prostě zaseknu. Ale děkuju.“ Ta úleva, co se mi rozlila po těle, byla až překvapivě silná. Možná i proto, že v té jednoduché výměně slov bylo víc lidskosti než v celém tom předchozím výstupu.
Dneska si to připomínám pokaždé, když se ve mně něco začne vařit. Než vyjedu na prodavačku, pošťáka, řidiče autobusu. Zastavím se. Protože možná zrovna dneska je ten den, kdy jsem jen unavená já. A ten druhý taky. A nikdo z nás si nezaslouží ztrapnění za chybu, která není ničím jiným než lidskostí.
