Článek
Babička byla vždycky dominantní žena. Nic jí nebylo dost dobré, všechno se muselo dělat podle ní. A kdo neposlouchal? Okamžitě schytal výčitky. Když jsem byla dítě, bylo to jiné. Nosila mi sladkosti, vyprávěla pohádky. Ale jakmile jsem začala mít vlastní názor, všechno se změnilo.
„Tohle si nemůžeš vzít na sebe, vypadáš jako strašidlo.“ „To je tvůj přítel? No to snad ne, takového si vzít nemůžeš.“ „Už máš práci? A kolik vyděláváš? No to není moc… Jak chceš takhle žít?“ Každá návštěva znamenala jedno: kritiku, výčitky, srovnávání.
Byla to obyčejná rodinná večeře. Myslela jsem si, že když přijdu na pár hodin, přežiju to. Jenže babička měla jiný plán. Začalo to nenápadně: „Zase jsi přibrala, že?“ Hrála jsem hluchou. Ale to by nebyla ona, aby nepokračovala. „A co svatba? Nebo děti? Víš, že už nemládneš?“
Kousla jsem se do jazyka. Nechtěla jsem se hádat. Ale pak přišla poslední kapka. „Takhle skončíš sama. A víš co? Dobře ti tak.“ To už jsem nevydržela. Postavila jsem se, podívala se jí do očí a řekla jediné: „Babi, já už sem nechodím kvůli tobě. Jen kvůli rodičům. A víš co? Od teď už nebudu chodit vůbec.“ Vzala jsem si věci a odešla. Za sebou jsem slyšela ticho.
Dlouho jsem si říkala, že rodinu nemůžu jen tak odstřihnout. Ale někdy musíme chránit sami sebe. Po tomhle večeru jsem si sedla a přemýšlela nad celým vztahem mezi mnou a babičkou. Bylo tam vůbec někdy něco dobrého? Nebo jsem si to jen namlouvala? Každá vzpomínka, která se mi vybavila, byla zatížená kritikou, srovnáváním, nikdy ne chválou.
Nikdy ne podpora. Rodiče se mě snažili přesvědčit, abych jí odpustila. „Víš, jaká je, nemyslela to zle.“ Jenže co když ano? Co když přesně věděla, co říká, a vůbec jí na mých pocitech nezáleželo? Několik týdnů jsem s ní nebyla v kontaktu. A víte co? Najednou se mi dýchalo líp. Už jsem nečekala s obavami, co zase řekne, co mi vytkne, čím mi zkazí den. A tehdy mi došlo něco důležitého. Rodina není jen o krvi. Je o respektu. O podpoře. O tom, že se lidé cítí dobře. A já už vím, že než se nechat ničit, je lepší odejít.
