Článek
„Žiju na hraně: Dlužím, pracuju na černo a je mi to jedno“
Když se ohlédnu zpátky, vím, že jsem v mládí dělala spoustu chyb. Kamarádky měly značkové kabelky, jezdily na dovolené a chodily na luxusní akce – a já jsem nechtěla zůstat pozadu. Jenže peněz nebylo nazbyt, tak jsem si začala brát krátkodobé půjčky. Nejdřív pár tisíc na nové boty, pak na mobil, a nakonec i větší částky na dovolené a dárky.
Říkala jsem si: Vždyť to nějak splatím. Jenže se to začalo nabalovat. Když jsem přestala zvládat splátky, začaly chodit upomínky, pak výhrůžky exekucí. A než jsem se nadála, měla jsem na krku exekuce v řádech statisíců.
Exekuce? No a co…
Většina lidí by zpanikařila. Někteří by se pokusili splácet, jiní by se z toho zhroutili. Já jsem si ale řekla: A proč vlastně?
Teď už vím, že ty dluhy nikdy nesplatím. Jak bych taky mohla? Oficiálně jsem skoro bez příjmů, takže exekutoři ze mě stejně moc nevymáčknou. Tak proč se tím trápit?
Místo toho pracuju na černo. Dělám barmanku ve dvou barech a beru si přes 40 tisíc měsíčně na ruku. Bez papírů, bez smlouvy. Kdyby na mě někdo přišel, nic mi nedokáže. Žiju z peněz, na které exekutor nemůže sáhnout.
Příspěvek na bydlení? No jasně!
Když už jsem „oficiálně chudá“, proč toho nevyužít? Beru si příspěvek na bydlení. Nevidím v tom nic špatného – systém to umožňuje, tak proč ne?
Mám na nájem, na jídlo i na zábavu. Žiju si slušně, i když bych podle papírů měla být na dně. A co víc – mám klid. Nemusím se bát exekutora u dveří, protože nemá co vzít.
Důchod? Ten mě netrápí.
Někdo by mohl namítnout, že se mi tenhle přístup vymstí v důchodu. Ale já si na rovinu říkám: Jaký důchod?
V tomhle státě ženy dřou celý život, odvádějí daně a pak sotva vyžijí. Důchody jsou směšné a já si nedovedu představit, že bych za pár tisíc měsíčně musela počítat každou korunu.
Já radši žiju teď. Mám peníze, užívám si život a nenechávám se stresovat. Někdo by mohl říct, že je to nezodpovědné. Možná ano. Ale mně je to jedno.
Třeba jednou změním názor, možná se mi to vrátí. Ale zatím? Jsem v pohodě.
