Článek
Ztracený mezi světy: Život po vězení není druhá šance, ale boj o přežití
Když jsem šel do vězení, bylo mi dvacet jedna. Byl jsem mladý, hloupý a myslel jsem si, že rychlý prachy jsou všechno. Pervitin byl kolem mě odjakživa, a když jsem zjistil, jak snadno se na něm dá vydělat, dlouho jsem neváhal. Jenže jak rychle ty peníze přicházely, tak rychle jsem o všechno přišel. Dostal jsem tři roky natvrdo. Možná by to někomu připadalo jako konec světa, ale já si tehdy říkal, že je to jen pauza, ze které se vrátím zpět a začnu od znova. Jak naivní jsem byl.
Svoboda, která nic neznamená
Ve vězení mi běžely exekuce a já s tím nemohl dělat vůbec nic. Když jsem konečně vyšel ven, bylo mi čtyřiadvacet a místo druhé šance jsem dostal jen papír s tím, že dlužím hromadu peněz a nikdo mě nechce zaměstnat. Zkusil jsem pár pohovorů, ale jakmile se dozvěděli, odkud jsem se vrátil, odpověď byla vždy stejná: „Ozveme se vám.“ Jenže se neozvali.
Rodina? Ta se mnou skončila už dávno. Máma mi sice napsala pár dopisů, ale když jsem byl venku, ani mi nezvedla telefon. Všichni se tvářili, že jsem pro ně mrtvý. Kamarádi? Ty, co mi kdysi říkali brácho, jsem už dávno přestal počítat. Měl jsem jen batoh s pár věcmi a otázku v hlavě: Co teď?
Brigády a neziskovky – kruh, ze kterého není úniku
Neměl jsem na výběr, začal jsem shánět brigády. Jenže když nemáte stálé bydliště a pořádný příjem, nikdo vás nikam nevezme na plný úvazek. Obcházel jsem neziskovky, ptal se, kde by mi mohli pomoct. Našel jsem pár organizací, kde mi aspoň poradili, kde se dá přespat nebo kam si jít pro jídlo. Jenže pomoc je vždycky jen dočasná. Většina lidí si myslí, že když vyjdete z vězení, máte čistý start. Ale realita? Z nuly se startuje sakra těžko.
Oddlužení? Pro bývalé vězně utopie
Lidi mi říkají, ať jdu do oddlužení. Jenže na to musíte mít stabilní příjem – a ten já nemám. Když vám nikde nedají normální práci, jak chcete splácet? Pořád slyším jen „zákon to umožňuje“, ale praxe je úplně jiná. Nikdo nechce dát ex-vězni šanci.
Co bych řekl ostatním, kteří jsou na tom stejně?
Jestli jste v podobné situaci, vím, jak se cítíte. Bezradnost, vztek, frustrace. Každý den máte chuť se na všechno vykašlat a vrátit se k tomu, co aspoň nějak fungovalo. Ale vím jedno – zpátky do lochu nechci. Takže se snažím, i když je to marný boj.
Pokud jste v podobné situaci, zkuste se obrátit na organizace jako Rubikon Centrum, Naděje nebo Armáda spásy. Nabízejí pomoc s hledáním práce a bydlení. Možná ne hned, ale lepší je mít aspoň nějakou možnost než žádnou. A hlavně – nenechte se vtáhnout zpátky do starého života. Možná to zní jako klišé, ale jednou jste tu šanci dostali. Teď jde o to, jestli ji dokážete využít, i když svět kolem vás udělá všechno pro to, aby vám to nevyšlo.
A co já? Nevzdávám to. I když už mi moc možností nezbývá.
I tyto příběhy píše sám život. Přejeme, ať se brzo zadaří začít znova žít.
Jsme i na instagramu, like a sdílení potěší zde.
