Ztracený syn: Příběh o závislosti na pervitinu, bolesti a naději

Byla jsem vždy hrdá matka. Můj syn byl kluk plný života, s úsměvem, který dokázal rozzářit místnost, a s plány, které mi připadaly až příliš velké, ale vždy jsem mu věřila. Nikdy mě nenapadlo, že jednou budu psát takový příběh – příběh o boji s drogami, lží a bolestí.

Začalo to nenápadně, tak jako u mnoha jiných rodin. Zpočátku jsem si ničeho zvláštního nevšimla. Puberta s sebou přináší nálady, izolaci a nové přátele. Nebylo zvláštní, že byl někdy podrážděný nebo zavřený dlouhé hodiny v pokoji.

První varování přišlo, když začaly mizet drobné peníze z peněženky. Myslela jsem si, že jde o obyčejné dětské hlouposti – že třeba šetří na něco, o čem nechce mluvit. Když jsem se zeptala, měl vždy připravenou odpověď, která zněla uvěřitelně. „Koupil jsem svačinu pro kamaráda,“ nebo „Rozměnil jsem si peníze, ale zapomněl ti říct.“ Dnes vím, že už tehdy lhal.

Jednoho dne jsem našla v jeho pokoji něco, co mi doslova vyrazilo dech – sáček s bílým práškem a náčiní na jeho užívání. Ani jsem nevěděla, co přesně to je, ale měla jsem strach. Když jsem na něj uhodila, vybuchl. „To není moje! Co si o mně myslíš?!“ Křičel na mě, že jsem šílená, že mu nevěřím. Jenže to nebylo naposledy.

Krátce nato přišel domů v jiném stavu. Nepoznávala jsem ho – oči měl skelné, byl neklidný, nesoustředěný. Jeho obvyklý humor se proměnil v agresi. Když jsem pochopila, že můj syn bere pervitin, cítila jsem směs strachu, hněvu a bezmoci. Kde jsme udělali chybu? Co jsme mohli udělat jinak?

Pervitin ničí nejen tělo, ale i duši. Ze syna, kterého jsem znala, se stal člověk, který by udělal cokoliv, aby získal další dávku. Začal krást – nejprve doma, pak i u cizích lidí. Občas jsem si říkala, že už nemůže klesnout hlouběji, ale pokaždé mě překvapil.

Lhal mi do očí, i když jsem držela důkaz v ruce. Dokázal mě přesvědčit, že všechno zvládne, že přestane, že „to bylo naposledy“. Ale nic z toho nebyla pravda. Když byl bez drogy, byl podrážděný, útočný, dokonce i násilný. Když ji měl, byl z něj jiný člověk – klidný, ale ne skutečně přítomný.

Snažila jsem se mu pomoci. Vyhledala jsem odborníky, radila se s lidmi, kteří měli podobné zkušenosti. Dokonce jsem našla léčebny, které byly připraveny ho přijmout. Jenže on odmítal. „Já to zvládnu sám,“ říkal. Nebo rovnou: „Já to nepotřebuju.“

Mluvila jsem s ním, prosila ho, někdy i křičela. Nic nefungovalo. Každý pokus o řešení skončil hádkou a jeho útěkem z domu. Někdy zmizel na dny, někdy na týdny. Když se vrátil, vypadal ještě hůř než předtím. Měla jsem strach pokaždé, když zazvonil telefon, že mi někdo oznámí, že už se nevrátí vůbec.

Žít s dítětem, které je závislé, je jako být na houpačce. Jeden den máte naději, že se změní, druhý den vám ji úplně rozdrtí. Jako rodič chcete udělat vše, co je ve vašich silách, abyste své dítě zachránili. Ale nemůžete. Závislost je nemoc, kterou si váš blízký musí přiznat a sám chtít řešit.

Začala jsem chodit na podpůrné skupiny pro rodiče. Uvědomila jsem si, že nejsem sama. A že to, co se děje, není moje vina. Ani vina mého syna. Drogy mají obrovskou moc – přebírají kontrolu nad tělem i myslí.

Dnes už nevím, jak tento příběh skončí. Stále doufám, že můj syn jednoho dne pochopí, že musí hledat cestu zpátky. Já jsem tady, připravená mu pomoci, ale zároveň jsem se naučila chránit sebe a zbytek rodiny. Někdy je láska o tom, že nastavíte hranice.

Pokud procházíte něčím podobným, chci vám říct: nejste sami. A nejste špatní rodiče. Hledejte pomoc, sdílejte svůj příběh. Uvědomte si, že vaše dítě musí samo chtít změnu – a do té doby můžete jen čekat a doufat. Někdy je těžké neztrácet naději, ale právě naděje je to jediné, co nám zůstává.

Každý den věřím, že jednoho dne můj syn zavolá a řekne: „Mami, chci s tím skončit.“ A já tam budu, připravená ho chytit za ruku a vést ho z té temnoty ven.

Čtenářce děkujeme za článek a přejeme hodně sil!

Pokud se Vám naše příběhy přidejte si nás na Instagramu zde.