Článek
Byl jsem manažer, který si na své kariéře zakládal tak dlouho, že jsem přišel o všechno. Manželka? Pryč. Děti? Pryč. Náš společně budovaný domov i s penězi? V tahu. Zbyla jen prázdnota a hořkost. Říkal jsem si, že láska už do mého života nepatří. A pak přišla ona.
Byla mladá, s vlasy jako hedvábný vodopád a očima, které uměly rozesmát i přes nejtemnější den. Naše nová recepční. Každý muž ve firmě po ní toužil, ale nikdo se neodvážil udělat první krok. Všichni si mysleli, že je nedostupná — dokud si nezačala hrát právě se mnou.
Začalo to nenápadně. Šéfe, kávu?“ ptala se s vášní v hlase. Měla tak svěží úsměv, že jsem zapomínal, jak mě vlastně otravuje nekonečný sled schůzek. Počátky byly nevinné — nebo jsem si to aspoň myslel.
Jednou mě pozvala na večeři. „Potřebujeme probrat tu tabulku, co jsem vám připravila,“ řekla a mrkla na mě. Nešlo odolat. Naše konverzace rychle přeskočila z čísel na životní příběhy. Byla duchaplná, zábavná a zároveň tak trochu provokativní. Už tam, v té restauraci, jsem cítil, jak se do mě vlévá energie, kterou jsem roky postrádal.
Naše schůzky pokračovaly. Kino, dlouhé večeře pod hvězdami a zákoutí města, kde jsme mohli být sami. Byla hravá, flirtovala otevřeně, a když se mě poprvé dotkla na ruce, projel mnou elektrický proud. Každý její úsměv byl jako závan čerstvého vánku a každý její dotek jako slib, který chtěla splnit.
A pak to přišlo. Večer, kdy jsme se poprvé milovali. Byla jako víno — sladká, opojná a neodolatelná. Každý okamžik s ní byl příběhem, který jsem si chtěl vychutnat do poslední kapky. Její šeptání v tmě, jemné dráždění, které výrazně předčilo všechny mé představivosti. Po letech jsem se cítil jako muž, který konečně žije.
Jenže pohádky netrvají věčně.
Po půl roce náhle změnila tón. Jednoho večera, kdy jsem si myslel, že jsme na vrcholu našeho vztahu, se na mě podívala a suše prohodila: „Měla bych ti říct, že mám doma přítele. Brala jsem to celou dobu spíš jako zábavu.“
Zůstal jsem jako opařený. Žert? Hra? Pro ni to možná bylo vtipné, ale pro mě to znamenalo všechno. Každý dotek, každý polibek, každá šeptaná sladkost v noci — to vše najednou ztratilo svou hodnotu.
Dlouho jsem se s tím smiřoval. Proč jsem jí naletěl? Proč jsem si dovolil znovu otevřít srdce? Ale přesto — vzpomínky na ty noci, na její smích a na to, jak mě přiměla cítit se živý, mi nikdo nevezme.
Možná to byla hra, ale pro mě to byla realita. Realita, kterou si budu pamatovat navždy.
Děkujeme čtenáři za životní a navíc pikantní příběh a pošlete nám i ten Váš.
Třeba přes instagram, kde oceníme i like a sdílení. Odkaz zde.
