Článek
Jmenuji se Václav, je mi 73 let a celý život jsem pracoval jako školník. Každý den jsem se staral o školu, aby děti měly čisté třídy, opravené lavice, funkční záchody a uklizené chodby. Nikdy jsem nečekal velké odměny, dělal jsem to poctivě, protože jsem věřil, že svou prací přispívám k něčemu důležitému. Dnes se ale cítím, jako bych na tom světě zůstal úplně sám a zapomenutý.
Po čtyřiceti letech práce mi zůstalo jen málo. Mám malý byt v paneláku, který jsem dostal kdysi dávno za nízkou cenu. Tenkrát to byla jistota, že mám střechu nad hlavou. Dnes se ale dívám na účty a přemýšlím, jestli tu střechu vůbec udržím. Nájem, poplatky za energie a vodu – to vše mi vezme téměř polovinu důchodu.
S těmi 15 000 Kč měsíčně se snažím přežít, ale ceny všeho tak narostly, že už nemám kam ustupovat. Jídlo je kapitola sama o sobě. Maso jsem si nekoupil měsíce, zeleninu jen v akci, a když si chci dopřát něco lepšího, musím si to doslova vyčítat. Když se projdu po obchodech, vidím, jaké množství jídla se vyhazuje. A tak někdy prohledám popelnice u supermarketů. Občas tam najdu něco, co ještě není úplně zkažené. Stydím se, ale když nemám na výběr, co mám dělat?
Můj byt je často studený, protože na topení už nezbývá. Topím jen pár hodin denně, a to jen v největších mrazech. Elektrárna mi nedávno poslala nový rozpis záloh, který mě úplně dorazil. Připadám si, že každý měsíc platím víc, ale přitom mám pořád míň.
Zůstala mi jen věrná fenka Bára, která je mým jediným společníkem. Pro ni kupuji levné granule, protože ji nemohu nechat hladovět. Někdy se o ně dokonce i rozdělíme, protože je to levnější než kupovat něco pro mě.
Celý život jsem pracoval a snažil se žít slušně. Nikdy jsem nečekal luxus nebo bohatství, ale věřil jsem, že si na stará kolena zasloužím důstojný život. A teď? Jen počítám každou korunu, bojím se dalších účtů a hledám jídlo tam, kde by mě to nikdy nenapadlo.
Když slyším politiky mluvit o valorizaci důchodů, musím se hořce usmívat. Co mi je platné, že mi přidají pár stovek, když ceny rostou rychleji, než přibývají peníze na účtu? Mluví o důstojném stáří, ale realita je úplně jiná.
Někdy se ptám: co jsem udělal špatně? Proč člověk, který celý život poctivě pracoval, musí na stará kolena prožívat takové ponížení? Je tohle ta odměna za roky práce? Já už odpověď nehledám. Jen doufám, že se jednou něco změní – ne pro mě, ale pro ty, kteří přijdou po mně.
Václav
Děkujeme Václavovi za článek a přejeme hodně síly.
Najdete nás i na instagramu zde, pošlete nám i Váš příběh.
