Článek
Byl to let z Prahy do Barcelony, jedna z těch rutinních linek, které už umím řídit téměř poslepu. Jsem pilot, mladý, ambiciózní a zvyklý mít věci pod kontrolou. Ale ten den… ten den byla v posádce ona.
Veronika. Letuška s pohledem, který vás dokázal spálit na dálku. Když jsem se s ní potkal před letem u brány, usmála se tak, že jsem na chvíli zapomněl, jak se zavazuje kravata.
Během letu se několikrát zastavila u kokpitu. Prý jen aby se zeptala, jestli něco nepotřebujeme. Ale vždycky se přitom na chvíli opřela o dveře, sklopila hlavu a podívala se na mě přes řasy. Cítil jsem to. Hru na kočku a myš.
Všechno v pořádku?“ zeptala se, když se opřela o moje sedadlo během hladkého letu nad Alpami.
„Víc než v pořádku,“ odpověděl jsem a podíval se na ni. Měla rty lehce pootevřené, jako by čekala na něco víc než jen odpověď.
Když jsme zapnuli autopilota, kapitán odešel na toaletu. Zůstali jsme v kokpitu sami.
„Takže… co děláš po příletu?“ zeptala se a lehce si pohrávala s knoflíkem na uniformě.
Pohled na její štíhlé prsty, ten úsměv, to jak stála jen kousek ode mě… Ticho v kokpitu najednou pohltilo napětí.
„Možná se uvidíme v hotelu,“ odpověděl jsem a věnoval jí úsměv, který mi většinou zajišťoval úspěch.
„Možná?“ naklonila se ke mně blíž. Její parfém byl jemný, ale intenzivní.
Ruka mi sklouzla po opěrce, kde se dotkla té její. Ani se nepohnula. Jen se na mě podívala.
Autopilot to zvládne chvíli sám,“ zamumlala.
Neodolal jsem. Sklonil jsem se k ní a naše rty se spojily v tichém, ale intenzivním polibku. Srdce mi bušilo, když se její prsty propletly s mými.
Nebylo to dlouhé. Sotva pár minut, než se kapitán vracel zpět. Ale ten pohled, který mi věnovala, když odcházela z kokpitu, mi dal jasně najevo, že tahle hra ještě zdaleka neskončila.
Po přistání jsme se potkali na chodbě v hotelu. Tentokrát se neusmála. Jen si přitáhla visačku se jménem ke krku, aby ji nikdo neviděl, a vtáhla mě do svého pokoje.
