Článek
Z dětského domova do nočního klubu: Jak jsem skončila v erotice
Narodila jsem se do života, kde jsem nikdy neměla šanci rozhodovat o tom, kam půjdu, co budu dělat nebo kdo se o mě postará. Moje matka byla závislá na alkoholu, občas i na drogách, střídala muže a o dítě neměla zájem. O otci nevím vůbec nic – možná ani on neví o mně.
Když mi byly čtyři roky, sociální pracovnice rozhodly, že moje místo není doma, ale v dětském domově. Ten se stal mým světem. Bylo tam hodně dětí jako já – bez rodičů, bez podpory, s jedinou jistotou, že ve svých osmnácti půjdeme na ulici a budeme se muset postarat sami o sebe.
Život v dětském domově: Sen o rodině, který se nikdy nenaplnil
Jako malá jsem pořád věřila, že mě někdo adoptuje. Když jsem viděla, jak jiné děti odcházejí s novými rodiči, říkala jsem si, že jednou budu taky sedět v autě s cizími lidmi, kteří se stanou mojí rodinou. Nestalo se. Roky ubíhaly a já pochopila, že čím starší jsem, tím menší mám šanci. Většina lidí si vybírala malé děti.
Když mi bylo dvanáct, naději jsem už neměla. Začala jsem si uvědomovat, že mě po osmnáctinách čeká život, na který mě nikdo nepřipravil. V děcáku nás učili vařit, uklízet, občas i nějaké základní finance, ale nikdo nám neřekl, jak se cítit bezpečně, když nemáte kam jít. Nikdo nám neukázal, jak si najít slušnou práci bez zkušeností.
Začátek na ulici: Když nemáš kam jít
Když jsem v osmnácti odešla, dostala jsem malý příspěvek od státu a kufr s oblečením. A to bylo všechno. Najednou jsem byla sama v cizím světě. První týdny jsem přespávala u kamarádek z děcáku, ale každá měla svůj boj a nemohla mě živit. Pokoušela jsem se najít práci, ale bez praxe, bez rodiny, bez doporučení mě nikdo nechtěl.
Ubytovna byla prvním místem, kde jsem na chvíli zakotvila. Sice jsem měla střechu nad hlavou, ale peníze mi rychle docházely. S minimální kvalifikací jsem mohla dělat jen uklízečku nebo prodavačku, ale ani jedno mě neuživilo. Začala jsem se potulovat po městě, hledat příležitosti.
Když se objevila první „nabídka“
Jednou večer jsem seděla v nonstopu a přemýšlela, jak dlouho ještě vydržím bez peněz. Když ke mně přisedla jedna holka, co vypadala dobře oblečená a sebevědomá, byla jsem ráda, že si mám s kým popovídat. Říkala, že pracuje v privátu a že si vydělává víc než většina lidí. Zeptala se mě, jestli nechci zkusit něco podobného.
Nejdřív jsem odmítla. Ale pak přišly dny, kdy jsem neměla na jídlo, dlužila nájem, hrozilo, že skončím na ulici. Začala jsem přemýšlet. Nakonec jsem souhlasila, že se na ten privát alespoň podívám. Říkala jsem si, že když se mi to nebude líbit, odejdu.
První zkušenosti s erotikou
Na privátu bylo všechno jinak, než jsem čekala. Bylo to místo, kde chodili muži jako do obchodu – vybrali si, zaplatili, odešli. První klient byl nejhorší. Cítila jsem se strašně. Po něm další. A další. Po pár týdnech jsem se ale začala odpojovat. Naučila jsem se to nebrat osobně. Byla to jen práce. A peníze byly dobré.
Po čase jsem si zvykla. Stala jsem se někým jiným – někým, kdo umí hrát roli. Kdo se umí smát, když je to potřeba. Kdo umí být něžný, když si to zákazník přeje. Po roce na privátu jsem přešla do nočního klubu. Tam to bylo o trochu jiné – víc luxusu, víc peněz, ale taky víc pravidel. Klienti měli jiná očekávání. Chtěli nejen moje tělo, ale i iluzi blízkosti. Naučila jsem se s nimi mluvit, usmívat se, svádět je, aby utráceli víc.
Dnes: Každou noc až 16 mužů
Dnes už vím, co mě čeká. Každou noc se převléknu do krátkých šatů, nalíčím se, obuji podpatky. Usmívám se, tančím, sedím u stolů, kde muži platí za moji společnost. A pak jdu s nimi do pokoje. Někdy jsou příjemní, někdy hrubí. Někdy to uteče rychle, jindy se to táhne.
Za noc mám i 16 mužů. Každý jiný, ale všichni stejní. Každý si myslí, že si kupuje nejen moje tělo, ale i moje srdce. Já jim ale dávám jen to, co si zaplatili. Můj skutečný život jim nepatří.
Je to život, který jsem chtěla?
Nevím. Neměla jsem moc na výběr. Kdybych měla rodinu, možná bych dnes měla normální práci, normální domov, normální vztahy. Ale nemám. Mám jen noční klub, peníze, které rychle přicházejí a ještě rychleji mizí.
A vím jedno – i když se dnes tvářím, že jsem v pohodě, pořád je ve mně ta malá holka z děcáku, která chtěla být milovaná. Která doufala, že jednou dostane šanci na lepší život. Možná jednou. Možná nikdy.
Děkujeme čtenářce za těžký životní příběh a pošlete nám i ten Váš.
Ty nejlepší zpracujeme a vydáme, napište nám třeba na našem instagramu zde.
Sdílení a like potěší.
