Článek
Mladí zajíčci, moje nové hřiště
Nikdy by mě nenapadlo, že se ve svých padesáti ocitnu v téhle situaci. Vždycky jsem byla slušná holka, manželka jednoho muže, matka dvou dětí, žena, která si hlídá svou pověst. Ale víte co? Život se s nikým nemazlí. Můj muž zemřel při nehodě v horách, a já? Já se rok utápěla ve smutku, dokud mi jednoho večera nedošlo, že nechci zůstat sama. Jenže místo usedlého muže v letech se kolem mě začali rojit mladí kluci.
Nejdřív to byl David. Dvaadvacet, tělo jako ze žurnálu, oči, které se mi vpíjely do duše, a ta drzost!
„Vždycky jsem měl slabost pro zkušené ženy,“ řekl mi jednoho večera u skleničky vína. Smála jsem se tomu, dokud mě nechytil za ruku. Skončili jsme v mém bytě, ve víru vášně, která mě rozervala na kusy a poskládala zpět v jinou ženu.
Od té doby už to šlo samo. Zajíčci se objevovali jeden za druhým – v práci, ve fitku, dokonce i v supermarketu. „Můžu vám pomoct s těmi taškami?“ zeptal se mě jeden mladík, a než jsem se nadála, pomáhal mi i s něčím jiným.
Přestala jsem se cítit provinile. Proč bych měla? Moje tělo je stále pevné, moje kůže horká a hladová po dotecích. Moji vrstevníci si hladí pupky a nadávají na bolest zad, zatímco tihle kluci mají nevyčerpatelnou energii. A co je na tom nejlepší? Nemusím jim prát ponožky ani jim vařit večeři.
Když mě v kanceláři pozval na večeři kolega, který by klidně mohl být můj syn, jen jsem se usmála. „Myslíš, že na to mám věk?“ zavrněla jsem a pozorovala, jak mu cuklo v koutku úst.
Věk? To je jen číslo. A já se rozhodla, že dokud mi tělo slouží, budu si užívat. Protože život je krátký a já si ho konečně začala brát plnými doušky.
