Článek
Nakupování s malým dítětem? Pro někoho běžná rutina, pro mě velice často boj o přežití. V ideálním světě bych do supermarketu chodil sám – rychle, efektivně, bez scének mezi regály. Jenže ideální svět neexistuje a někdy zkrátka musíte vzít dítě s sebou. V mém případě tříletou dceru, která během deseti minut zvládne do košíku naházet věci za půl výplaty a bez mrknutí oka sebou praští o zem, když jí z košíku vyndám kinder vajíčko.
Už jsem se však naučil předcházet krizím. Stačí jeden rohlík, krabička džusu – a na chvíli je klid. Tentokrát padla volba na jahodovou zmrzlinu. Otevřel jsem ji, podal dceři a s úlevou sledoval, jak se situace uklidňuje. Obal od zmrzky putoval do košíku, jako vždy. Nic jsem netajil, nic jsem neskrýval. Jen jsem chtěl nakoupit v klidu a bez výbuchu emocí.
A pak přišel ten moment. Mezi regály ke mně přistoupil muž v civilu a suše mě požádal, ať ho následuji do kanceláře, že má podezření na krádež. Nevěděl jsem, o co jde. Tam mi pustili záznam z bezpečnostní kamery, kde je vidět, jak beru zmrzlinu z mrazáku a dávám ji dítěti. Následovalo obvinění z krádeže a návrh, že zavolají policii, která mi prohledá batoh, protože mají podezření, že je v něm láhev alkoholu. Kvůli zmrzlině za třicet korun. Připadal jsem si jako postava z nějakého absurdního filmu.
Naštěstí se nakonec objevil vedoucí prodejny, kterého jsem nechal zavolat a který projevil víc pochopení než jeho horlivý podřízený. Vyslechl si mě, zhodnotil situaci a vše uzavřel s tím, že nákup samozřejmě u pokladny uhradím. Což jsem také udělal. Ale ten pocit trapnosti a nespravedlnosti ve mně zůstal. Vše se přeci dalo vysvětlit hned na prodejně a nemuseli nás s dcerou tahat do kanceláře jako nějaké zloděje.
Neříkám, že pravidla nemají platit. A také respektuji to, že hlídač dělal svoji práci, ale někdy by neuškodilo méně podezíravosti a více obyčejného lidského porozumění. Ne všechno, co vypadá jako přestupek, je záměr. Někdy je to jen unavený rodič, který se snaží přežít odpoledne v supermarketu.
