Článek
Když se v hospodě rozjede řeč o tom, kdo v Evropě nejvíc pije, padá nejčastěji jméno Rusko. Přitom realita je pro Čechy daleko méně lichotivá. Statistiky mluví jasně – Češi jsou jedni z největších konzumentů alkoholu na světě a čísla ukazují, že v pití dlouhodobě vedeme nejen evropské žebříčky. Podle dat Světové zdravotnické organizace (WHO) se u nás v roce 2021 vypilo průměrně 14,3 litru čistého alkoholu na osobu a rok, což je jedno z nejvyšších čísel na světě [WHO, 2021].
Česká společnost si však na svou závislost zvykla do té míry, že ji vnímá spíš jako kulturní tradici než problém. Pivo se prezentuje jako národní symbol a sklenička vína po práci působí tak nevinně, že málokdo řeší skutečné následky. Jenže realita je krutější. V Česku se podle ÚZIS ročně eviduje přes 20 tisíc hospitalizací spojených s nadměrným pitím alkoholu [ÚZIS, 2023]. A to jsou pouze oficiální čísla, která nezahrnují tichou armádu lidí, jejichž játra, nervová soustava a rodiny pomalu kolabují.
Alkohol se v Česku stává jakousi neviditelnou kulisou každodenního života. Pijeme na oslavách, pijeme na svatbách, pijeme po práci, pijeme i tehdy, když není důvod. Čím dál častěji se navíc objevují varovné hlasy, že alkoholová kultura se přenáší i na děti a mladistvé. Podle výzkumu ESPAD z roku 2019 přiznalo 42 % českých šestnáctiletých, že se během posledního měsíce opili [ESPAD Report, 2020]. To je alarmující číslo, které ukazuje, jak hluboko je alkohol zakořeněn v našich rodinách a zvycích.
Často se říká, že Češi mají pití „pod kontrolou“. Ve skutečnosti jde spíš o kolektivní iluzí. Problémy s alkoholem totiž nevypadají vždy jako opilci povalující se na lavičce. Vypadají jako unavený otec, který po práci denně vypije čtyři piva, protože „si to zaslouží“. Vypadají jako studentka, která bere víkendové blackouty jako normální součást party života. A vypadají jako maminka, která večer sahá po lahvi vína, aby „vypnula“.
Zajímavé je, jak moc jsme schopni nad vlastní spotřebou zavírat oči. Když se mluví o zdraví, řeší se hlavně kouření a drogy. Alkohol, ač je podle WHO jednou z hlavních příčin více než 200 onemocnění, včetně rakoviny, cirhózy a deprese [WHO, 2018], se pořád těší společenské toleranci. Je levný, snadno dostupný a společensky akceptovaný.
Možná je největším problémem právě to, že si nepřipouštíme, jak moc nás pití ničí. Čech, který si nedá pivo, je vnímán skoro jako podivín. A kdo odmítne alkohol na oslavě, riskuje, že bude považován za suchara. Tato tlaková norma z nás dělá společnost, která své problémy maskuje humorem a sklenicí v ruce.
Otázkou zůstává, jak dlouho si budeme sami sobě lhát. Jsme zemí, která je na svůj „tekutý chléb“ pyšná, ale zároveň čelí následkům, o kterých se nahlas nemluví. A možná nastal čas začít si přiznávat, že to, co považujeme za zábavu, nás ve skutečnosti pomalu zabíjí.
