Článek
Denně sedám za volant a projíždím Prahou i dalšími městy. A prakticky každý den pozoruji, jaký se na českých silnicích odehrává nebezpečný chaos. Třeba v souvislosti s chodci. Na jedné straně jsou řidiči, kteří si vůbec neuvědomují, jestli projíždějí kolem klasického přechodu, nebo jen kolem místa pro přecházení. Na druhé straně potom chodci, kteří si myslí, že mají vždy a všude absolutní přednost. Výsledek? Zbytečné brzdění, zmatky a někdy i fatální karamboly. Hlavním viníkem bývá nepochopení rozdílu mezi přechodem pro chodce a tzv. místem pro přecházení.
Co je to přechod?
Přechod pro chodce poznáte jednoduše. Na silnici je namalovaná tzv. „zebra“. Bílé pruhy a k tomu značka IP6 – modrá tabulka s panáčkem. Pokud u takového přechodu stojí chodec a dává najevo, že chce přejít, má přednost. Řidiči musí zpomalit, zastavit nebo zpomalit a pustit ho. Ale pozor. Jsou tu dvě „ale“. Chodec nemá absolutní přednost a ne každé místo, které vypadá jako přechod, přechodem opravdu je. Existuje totiž něco, čemu se říká „místo pro přecházení“
Co to je místo pro přecházení?
Co se rozumí „místem pro přecházení vozovky“ se zákonem neupravuje a dlouho to pro účely pravidel provozu nebylo upraveno ani jiným způsobem. Teprve vyhláškou č. 294/2015 Sb. byla zavedena vodorovná značka V 7b „Místo pro přecházení“. Žádná svislá značka k označení místa pro přecházení vozovky nebyla zavedena. Místo zebry tam bývá třeba jiný druh dlažby, někdy kontrastní obdélník, někdy jen optický zlom v asfaltu. Vypadá to jako přechod. A právě to je ten problém – vypadá to jako přechod, ale není to přechod. Chybí značka, chybí pravidla.
Chodci tam nemají automatickou přednost
A teď pozor, vážení chodci: Na místě pro přecházení NEMÁTE automatickou přednost! Ano, můžete tam přejít. Ale na místech pro přecházení, které je označeno vodorovným dopravním značením č. V 7b „Místo pro přecházení“, musí být chodec opatrnější. Na rozdíl od klasického přechodu na nich nemá chodec přednost před autem.
Místa pro přecházení by se měla lépe označit
Rozumím snaze architektů a urbanistů udělat město hezčí a lidštější. Jenže ta „měkčí“ forma dopravní infrastruktury – bez výrazného značení – je ve výsledku matoucí a někdy možná až nebezpečná. Řidič si místo pro přecházení často všimne na poslední chvíli, pokud vůbec. A chodec si myslí, že má stejná práva jako na přechodu. Tahle kombinace je vyloženě recept na malér.
Chodci, přemýšlejte a koukejte kolem sebe
Je potřeba si to přiznat: někteří chodci si v poslední době zvykli, že když vstoupí do silnice, všechno se musí zastavit. A to i tam, kde k tomu není právní důvod. Jenže u místa pro přecházení vám řidič nemusí dát přednost. Pokud to udělá, je to slušnost, ne povinnost. A spoléhání se na cizí slušnost ve chvíli, kdy máte nohu v jízdní dráze auta, není úplně ten nejrozumnější krok.
Co s tím?
Zásadní je osvěta. Školy, autoškoly, městské kampaně – všichni by měli vysvětlovat, že mezi „zebrou“ a „dekorativním pruhem“ je zásadní rozdíl. A projektanti by měli brát víc v potaz čitelnost dopravního prostoru, nejen jeho vzhled. Silnice není výstavní síň – je to místo, kde jde o sekundy a reakce.
