Článek
Když se na Netflixu objevila třetí řada korejského hitu Hra na oliheň, nešlo si jí nevšimnout. Kampaň byla všudypřítomná – billboardy, bannery, trailery. O seriálu se znovu mluvilo ve velkém, v médiích i mezi přáteli. Po fenomenálním úspěchu první řady a poměrně rozpačitém pokračování jsem byl zvědavý, zda se tvůrci znovu vrátí k tomu, co fungovalo. O to větší bylo moje zklamání.
Třetí řada přichází s ambicí navázat na silný odkaz prvního dílu, ale zůstává jen ve stínu toho, co původně udělalo Hru na oliheň tak strhující. Místo nervy drásajícího tempa sledujeme unavené a roztahané epizody, které často působí jako výplň bez skutečného dramatického oblouku. Vyprávění ztrácí tah na branku, napětí se vytrácí a atmosféra, která dříve zůstávala s divákem dlouho po skončení dílu, tentokrát mizí ještě dřív, než dojdou závěrečné titulky.
Velkým problémem je roztříštěnost. Dějové linky se tříští do množství odboček, z nichž některé – například ta s detektivem – zůstávají téměř nesrozumitelné. Člověk má pocit, že sleduje dvě různé série zároveň, které spolu nesdílejí ani rytmus, ani smysl.
Zobrazování emocí jednotlivých postav je přehnané, chvílemi až melodramatické. Pro korejskou produkci typické emoce až na dřeň zde působí spíš jako karikatura. Vypjaté scény, které by měly působit dojemně, sklouzávají do nechtěného patosu. A i když lze tento styl přičíst kulturním rozdílům, ve srovnání s první řadou působí dojmy méně upřímně a více efektně.
Ještě podivnější je rozhodnutí rozdělit druhou řadu do dvou částí – a třetí pak nasadit jako samostatné pokračování. Výsledkem je nejen dějové zpomalení, ale i ztráta návaznosti, jakoby se vyprávění několikrát přerušilo a začínalo znovu. Člověk se obtížně orientuje, a to, co mělo být gradací, působí spíše jako únavná rekonstrukce.
Jestli první řada představovala silné podobenství o společnosti, dluhu a lidské povaze, pak třetí už jen opakuje ozvěny minulých úspěchů. Zůstala velká produkce, propracovaná výprava a vizuální styl, ale chybí srdce. A právě to je možná největší problém – místo příběhu, který vás strhne, dostáváme sérii, která se snaží být „větší“, ale přitom ztrácí to nejpodstatnější: autenticitu a napětí.
Pro fanoušky první řady to možná bude hořké zklamání. Pro ostatní možná jen další vizuálně atraktivní, ale příběhově prázdný titul v nabídce Netflixu.
