Článek
Bydlím v obyčejném činžáku na okraji Prahy. Panelák jako každý jiný – maminky s kočárky, důchodci, studenti. A pak moje sousedka z třetího patra. Říkejme jí třeba Andrea. Pohledná třicátnice, vždy perfektně upravená, v bytě sama, žádné děti, žádný partner. Jen občas se na chodbě míjíme, když jde z domu v drahém kabátě a s kabelkou, která určitě nestála tři tisíce, ale spíš třicet.
Dlouho jsem netušila, čím se vlastně živí. Až jednou, když jsme spolu postávaly u výtahu, mi s odzbrojující samozřejmostí řekla: „Já dělám erotické masáže. Prostě normální práce, jen trochu jiná.“ Byla jsem v šoku, ale ona se smála. Vysvětlovala, že má stálé klienty, že to není žádné pouliční postávání, ale luxusní salon, kde platí pevný ceník a kde si na ni nikdo nedovolí ani slovo navíc.
Andrea tvrdí, že tahle práce je v podstatě totéž, co jiná služba. „Někdo prodává právní poradenství, někdo masáže zad – a já nabízím masáže celého těla,“ říká s nadhledem. „Taky co bych mohla dneska s výučním listem na prodavačku dělat, že…?“ A těžko jí něco vyčítat, když vidím, jak si žije. Jezdí v autě za dva miliony, které by si většina z nás mohla dovolit maximálně na leasing, alespoň to tvrdí manžel, a běžně prý nakupuje v Pařížské, jako by to byl Albert za rohem.
Někdy, když se vracím večer z práce a vidím, jak svítí v oknech, přemýšlím, jestli náhodou nemá pravdu. Já pracuji jako personalistka v menší firmě. Denně řeším hádky kolegů, papírování, zbytečné porady a mzdu mám sotva průměrnou. Ona má klid, svobodu a částky, o kterých se mi ani nesní. A přitom je jen o pár let mladší než já.
Samozřejmě, že mě napadlo, jaké by to bylo zkusit něco podobného. Mít peníze, nezávislost, možnost koupit si cokoliv bez přemýšlení, jestli mi to projde v rozpočtu. Jenže pak mě vždycky zastaví stud. Nedokázala bych se smířit s tím, že by se to někdo z mého okolí dozvěděl. Moje rodina, moji přátelé. Nechci se bát, že mě někdo uvidí, že se o mně začne mluvit. A pak je tady manžel. Ten by to tedy rozhodně nedal.
Andrea morálku neřeší. Říká, že život má jen jeden a že není důvod trávit ho ve stresu za počítačem, když může mít všechno hned. Obdivuji její odvahu, i když s ní uvnitř nesouhlasím. Vím, že já zůstanu tam, kde jsem – u pracovní smlouvy, docházky a obědů v kantýně. Možná budu navždy „ta, co sotva vyjde“, zatímco ona si bude kupovat kabelky, které stojí víc než moje roční úspory.
Ale i tak vím, že pro mě je důležitější klid v hlavě než luxus v šatníku. A že i když se její život zdá na pohled snadný a záviděníhodný, já bych s ním nikdy nedokázala žít.
