Článek
Ten, kdo se narodil po roce 1989 už dnes asi neuvěří tomu, že jeho rodiče stáli frontu na jogurty, banány, toaletní papír, automatickou pračku, bezpečnostní vázání na lyže a na auta. To tedy pouze v tom případě, že na auto měli peníze. Ale pozor, fronty se nestály pouze na auta z Tuzexu, ale i na obyčejné Trabanty, Škodovky nebo Oltcity. Ano, i za tenhle šílený rumunský automobil se uplácelo. A za jaké vozy se tedy uplácelo?
Protekční Škoda 120 GLS
Před rokem 1989 jsem auta prodával a vím o tom svoje. Starší kolegové sice měli spoustu historek o úplatcích za Dacie nebo třeba Škodu 120 GLS, já ale pamatuji šílenství okolo nové Škody Favorit. Ta se vyráběla od roku 1987 a pro tuzemský automobilový průmysl znamenala velký krok vpřed. V zemích bývalého východního bloku se stal Favorit po Ladě Samaře teprve druhým zástupcem automobilů nižší střední třídy s koncepcí předního pohonu, který nebyl licencí zahraničního modelu, a který se svými jízdními i užitnými vlastnostmi mohl poměřovat se západoevropskými vozidly.
Byl jsem u toho
Osobně jsem zažil období, kdy se za tuhle škodovku nabízelo 10 tisíc korun jako úplatek. V době, kdy byla průměrná mzda necelé 3 tisíce korun, to bylo skutečně hodně. V té době stálo auto přibližně 85 tisíc korun, což také nebylo zrovna málo. Po pár měsících už bylo aut více a trh se začal nasycovat, ale byly to hodně příjemné přivýdělky.
Rumunský Citroen byl „frajeřina“
Dalším „exotem“, za který byli tehdejší občané Československa ochotni dávat úplatky byl rumunský Oltcit. Byla to vlastně kopie Citroenu Visa. Tenhle model, který byl v západní Evropě už zastaralý, brali v Československu lidi útokem. Netuším proč. Snad kvůli designu auta. Ten byl docela moderní. Ovšem kvalita auta byla opravdu hrozná. Kazilo se snad všechno, co se pokazit mohlo. Jeden Oltcit se na pár měsíců „zastavil“ i v mé garáži a musím přiznat, že jsem byl rád, že jsem se ho nakonec zbavil.
Rodinný Polonez na podvozku Fiatu 125p
Úplatky se ale dávaly i za rumunské Dacie nebo třeba polské Polonezy. Byla prostě taková doba. Asi i proto se po otevření hranic prodalo jakékoliv ojeté auto, které k nám ze zahraničí začali různí dovozci vozit. Stačilo, že auto mělo třeba elektrická okénka nebo otevírací střechu. Že to byl 20 let starý Ford, co měl najeto půl milionu kilometrů, to nikdo neřešil. Ale o tom někdy jindy.
