Článek
Odpoledne psala manželka, že se musí nutně zdržet v práci a jestli bych neudělal večeři. Dokonce mi poslala odkaz na recept na pórkovou polévku podle kuchaře Zdeňka Pohlereicha. Vypadalo to skvěle a polévka od známého kuchaře, přeci nemůže být špatná, řekl jsem si a šel do toho. Polévka byla za chvilku hotová a voněla úžasně. Pórkovou polévku miluji už od dětství, takže podle mě i skvěle chutnala. Syn byl ale jiného názoru.
Přišel do kuchyně se sluchátky na uších, koutky úst o pár milimetrů výš než obočí, a když uviděl, co má na talíři, prohlásil s kamenným klidem: „Tohle jíst nebudu. Vypadá to, jako by to už někdo jedl.“
Kdo někdy viděl pórkovou polévku, dá mu možná za pravdu. Vzhledově to není jídlo, které by vyhrálo soutěž o vizuálně nejpřitažlivější pokrm roku. Ale co má být? I bramborová kaše nevypadá jako umělecké dílo, a přesto ji jedí miliony lidí.
Syn si ovšem myslí, že vrcholem gastronomie je houska z fastfoodu s masem, které se maso jen jmenuje. A těžko mu to doma vyvracíme. Svět jeho generace je lesklý, instantní, nalajnovaný a nejlépe se jí rukama z plastové krabičky. Dát jim na stůl polévku, která nesvítí na Instagramu a nemá „wow efekt“, je skoro zločin.
Ten den nedostal nic jiného. Ne proto, že bych byl mstivý otec, ale proto, že někdy je třeba narazit. Aby jednou pochopil, že jídlo není jen dekorace. Že může být jednoduché, zdravé, chutné — a přesto, podle něj, pro sociální sítě nevyfotitelné.
Pórková polévka podle Pohlreicha vyšla na pár korun, byla hotová za dvacet minut a chutnala jako doma u babičky. Kdybych jí měl dát hvězdičky, dostala by pět. Ale co naplat, u nás doma to byla první polévka s michelinskou kvalitou, ale s pětkou od syna za design. Chuť ani nehodnotil.
Možná jednou pochopí, že v životě se většinou nepočítá to, co dobře vypadá, ale co opravdu zasytí.
