Článek
Nepříjemná zdravotní komplikace našeho tříletého děcka nás přivedla do jedné z pražských nemocnic. Jmenovat ji nebudu, nepotřebuji nikoho veřejně pranýřovat. Nebo jinak, klidně bych nemocnici i personál jmenoval. Z celé situace, tak jak jsem ji vnímal já, a jak se dočtete o pár odstavců níže, jsem ale pochopil, že bych si tím spíše zadělal na problémy, než že bych něčeho dosáhl. O co tedy šlo?
Kanyla byla na nic
V rámci vyšetření bylo nutné odebrat našemu tříletému dítěti krev a zavést kanylu. Odběr dělaly sestry ze hřbetu ruky, i když běžnější a méně bolestivé to bývá z paže. Jak si asi dovedete představit, nebylo to nic snadného, děcko plakalo, ale nějak se to zvládlo, odběr se povedl, kanyla byla na svém místě (zdálo se) a dětskou ručičku ozdobila „rukavice“ z obvazu a síťky. Sestry bohužel „chytře“ použily pravou ruku dítěte, takže následné krmení, pití a další činnosti mohlo děcko zvládat pouze za pomoci nás, rodičů. OK, říkal jsem si, v tom zmatku je to asi nenapadlo. I když sestry na dětském oddělení by možná mohly přemýšlet trochu více „za roh“.
Můžeš mi říct, proč brečíš?
Druhý den bylo potřeba udělat další odběry. Hurá, máme kanylu, řekl jsem si, takže to nebude tak náročné jako včera. Bylo. Bylo to dokonce mnohem náročnější. Proč? Kanyla nešla použít a sestry začaly velice necitlivě před dítětem řešit, kdo a kdy tu kanylu takto napíchl a odkud se bude tedy krev nabírat. Mačkaly mu ruku a ohýbaly zápěstí tak necitlivě, že se dítě třáslo brekem. Ano, dítě pochopitelně brečelo, načež se ho sestra zeptala: „Můžeš mi říct, proč brečíš, když ti nic nedělám?“ Pardon, to jako sestra skutečně čekala na tuhle stupidní otázku od tříletého děcka nějakou odpověď? Nebylo na místě spíše ukázat nějakou hračku? Vlídně promluvit, pohladit po ruce?
Podej mi šátek
Krev chtěly opět odebrat ze hřbetu ruky, ale děcko pochopitelně bojovalo a plakalo. Chtěl jsem ho držet, ale sestra mě odstrčila a řekla té druhé ať jí podá šátek. Do velkého šátku pak dítě zabalily jako do svěrací kazajky. Už tohle bylo pro mě na hraně, ale ještě jsem se držel. Jenže následně si druhá sestra vylezla na lehátko, na kterém dítě leželo, a chtěla ho zalehnout tělem, aby se nehýbalo. V tu chvíli jsem zasáhl.
Vedoucí lékař neumí odebrat krev
Jedna ze sester začala říkat něco v tom smyslu, že jestli odmítám zákrok, nemá s tím problém a krev odebírat na moji zodpovědnost nebude. Nikoliv. Neodmítal jsem odběr krve. Odmítal jsem způsob, jakým to tyhle dvě sestry chtěly udělat. Zavolaly tedy „vedoucího lékaře“. Ten se mě zeptal o co jde. Když jsem mu to líčil, sestry popřely jak šátek, tak to, že by děcko chtěly znehybnět váhou těla jedné z nich. Vedoucí lékař mi řekl, že u toho nebyl a ať odejdu z ordinace, že krev odeberou bez mé přítomnosti. Nerad, ale odešel jsem. Nechtěl jsem celou situaci ještě více hrotit a stresovat dítě. Asi po pěti minutách vyšel lékař z ordinace s tím, že krev nejde odebrat a že nás pošle na odběrové centrum. To jako opravdu? To skutečně vedoucí lékař na dětském oddělení nedovede odebrat krev?
Profíci na odběrovém centru
Na odběrovém centru to byla úplně jiná liga. Milá sestra, příjemná komunikace s dítětem, poučení, jak si mám sednout do křesla, na kterou nohu si mám dát dítě, kde držet jeho jednu ruku, kde rameno. Ano, dítě i tak plakalo, ale za necelou minutu bylo hotovo. Náplast s obrázky na místo vpichu, obrázek do ruky a dítě odcházelo z ordinace bez pláče, chlubíc se barevnou náplastí.
Když vás to nebaví, nedělejte to
Je za mě ostudné, že na dětském oddělení pracují sestry, které se pravděpodobně inspirovaly filmem Přelet přes kukaččí hnízdo a dělají z dětských pacientů méněcenné bytosti, které znehybňují šátky a váhou svého těla. Milé sestry, žijeme uprostřed Evropy a máme rok 2025. Jestli vám to uteklo, nebo vás práce s bojácnými a ubrečenými dětskými pacienty vysiluje, vyberte si nějakou jinou práci. Takovou, při které nebudete dělat svojí profesi ostudu.
