Článek
Je mi čtyřicet. Žiju s mužem, kterého mám pořád ráda. Máme dvě děti, hypotéku, psa a rozdělené povinnosti. On vaří, já peru. On se stará o auto, já o to, aby děti měly bačkory do školy. Náš vztah je v pořádku, ale něco z něj zmizelo. Touha. Taková ta obyčejná, neplánovaná, hravá. Ta, která člověka nutí těšit se domů. Jiskření a intimita.
Ne že bychom spolu nespali vůbec. Ale je to spíš manželská povinnost, rutina, která se odbude většinou po večerním filmu na Nově, když už dětí spí. Nebo se tak alespoň tváří. Já bych měla chuť i jindy, ale pak slyším, jak manžel chrápe na gauči, a chuť je pryč. Ale někdy mám chuť tak silnou, že mě zaskočí. Jenže ta chuť není na něj.
Tuhle myšlenku jsem si dlouho zakazovala. Připadala jsem si kvůli ní jako zrádkyně. Ale pak jsem zjistila, že nejsem sama. Když jsme se o tom začaly bavit s kamarádkami, polovina z nich přiznala, že to má stejně. Že se cítí živé a přitažlivé – ale ne doma. Že jim schází pocit, že jsou vidět. Že někdo ocení, jak vypadají, jak voní, jak se smějí.
Můj muž mě zná až moc dobře. Pozná, že mám migrénu. Třeba podle tónu hlasu. Ví, kdy jsem unavená. Ale už mě nevidí jako ženu, kterou by chtěl svést. A já zase nevidím jeho jako chlapa, kterému bych chtěla rozepnout košili.
Nemluvím o nevěře. Mluvím o tom zvláštním prázdnu, které vznikne, když se z intimity stane rutina. Když vztah funguje, ale tělo si říká o něco jiného. A já chci žít. Nechci si za pár let říkat, co jsem mohl, měla, nemusela, atd… Možná to zní jako klišé, ale život je krátký. Moc krátký.
Někdy přemýšlím, jestli je to daň za jistotu. Možná jo. Ale čím víc o tom mluvím s jinými ženami, tím víc chápu, že to není krize manželství. Je to jen fáze. Touha nezmizela – jen změnila směr. A možná je na čase přestat se za to stydět.
