Hitlerovo DNA pod mikroskopem: Nový dokument odhaluje genetická tajemství diktátora

Když se televizní stanice rozhodne rozklíčovat genom Adolfa Hitlera – muže, který se v dějinách stal téměř univerzálním symbolem zla – okamžitě se nabízí dvě zásadní otázky. Tou první je prosté „Je to vůbec možné?“, a tou druhou neméně důležitou „Měli bychom to vůbec dělat?“ Tím se dostáváme ke klasickému tvrzení z Jurského parku: jen proto, že věda může, znamená to, že by měla?

Britská stanice Channel 4 se v minulosti kontroverzním projektům rozhodně nevyhýbala. Její nový dvoudílný dokument Hitler’s DNA: Blueprint of a Dictator se znovu pouští do eticky tenkého ledu – tentokrát však s větší přesností a vědeckým zázemím než kdy dřív.

Není to totiž poprvé, co se tato televize pokusila získat Hitlerův genetický materiál. Už v roce 2014 odvysílala pořad Dead Famous DNA, ve kterém jeho tvůrci zaplatili nechvalně známému popírači holokaustu Davidu Irvingovi tři tisíce liber za pramen vlasů, jenž měl údajně patřit samotnému vůdci Třetí říše. Nakonec se však ukázalo, že jde o podvrh – a celý projekt se stal ostudou.

O více než deset let později se Channel 4 rozhodla k tématu vrátit – tentokrát mnohem systematičtěji. Tvůrci dokumentu se vydali do vojenského muzea v Gettysburgu v americké Pensylvánii, kde se jim podařilo objevit kousek látky potřísněný krví, který měl být vyříznut americkým vojákem přímo z pohovky, na níž Hitler v dubnu 1945 spáchal sebevraždu. Tento artefakt, dlouhá léta zapomenutý v depozitáři, se stal klíčem k projektu, jenž by mohl definitivně odhalit část Hitlerovy biologické minulosti – a možná i jeho psychické predispozice.

Vědci se pokusili autenticitu vzorku ověřit pomocí DNA jeho žijících příbuzných z Rakouska a Spojených států. Ti však odmítli spolupráci – zcela pochopitelně nechtěli, aby jejich genetický materiál byl spojován s Hitlerovým jménem. Nakonec ale přišel zvrat: výzkumný tým získal přístup k DNA Hitlerova vzdáleného mužského příbuzného, jehož vzorek byl odebrán už před deseti lety belgickým novinářem při vyšetřování fámy, že diktátor mohl mít nemanželského syna během první světové války.

Analýza odhalila dokonalou shodu Y-chromozomu, což potvrdilo, že nalezená krev skutečně patřila Adolfu Hitlerovi. Otázkou zůstává, zda měli tvůrci právo použít vzorek DNA příbuzného k tomuto účelu – jeho svolení totiž nebylo jednoznačně doloženo. Jisté ale je, že v rukou nyní měli unikátní biologický materiál, který umožnil proniknout hlouběji než kdykoli dříve do fyzické i genetické podstaty jednoho z nejděsivějších lidí 20. století.

Do projektu se podařilo zapojit profesorku Turi King, světově uznávanou genetičku, která si získala respekt díky ověření DNA ostatků krále Richarda III., nalezených v roce 2012 pod parkovištěm v anglickém Leicesteru. Její práce tehdy stanovila nový standard pro to, jak lze genetický výzkum prezentovat v médiích – srozumitelně, ale zároveň zodpovědně.

Spolu s doktorem Alexem Kayem, historikem z Potsdamské univerzity, který se dlouhodobě zabývá obdobím nacismu, vytvořili tým, jenž z Hitlerova genetického materiálu získal celou řadu poznatků o jeho původu, biologii i duševním zdraví. Otázkou však zůstává, zda měli vůbec jít tak daleko.

Některé z těchto závěrů jsou podle vědců vědecky podložené a mohou významně přispět k historické debatě. Dokument například definitivně vyvrací dlouholetou domněnku, že měl Hitler židovské předky. Tato teorie vycházela ze skutečnosti, že Hitlerův otec Alois byl narozen mimo manželství a jeho biologický dědeček nebyl nikdy spolehlivě identifikován. Přestože šlo vždy jen o spekulaci, opakovala se desítky let – dokonce ji v roce 2022 znovu zmínil ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov. Nová genetická analýza však podobnou možnost zcela vylučuje.

Ještě zajímavější jsou ale zdravotní zjištění. Vědci objevili delecí části genu PROK2, která je charakteristická pro vzácnou genetickou poruchu známou jako Kallmannův syndrom. Tento syndrom způsobuje, že člověk neprojde úplně pubertou, nebo ji vůbec nezačne – a je spojen s nízkou hladinou testosteronu, slabým pohlavním pudem a dalšími hormonálními poruchami.

Tato nová zjištění zapadají do dřívějších informací z lékařských záznamů z věznice Landsberg, kde byl Hitler po neúspěšném pivním puči v roce 1923. Už tehdy lékař zaznamenal, že Hitler trpěl pravostranným kryptorchismem, tedy nesestouplým varletem – nikoli tedy chybějícím, jak se tradovalo v britské válečné písni, ale anatomickou vadou.

Podle odborníků trpí až 10 % pacientů s Kallmannovým syndromem mikropenií, mnohem častějšími projevy jsou však nízká hladina testosteronu, problémy s plodností a výkyvy nálad – což by mohlo vysvětlovat i některé aspekty Hitlerova chování.

Tvůrci dokumentu se snaží obhájit svou invazivní analýzu tvrzením, že Hitler něco skrýval – například tím, že nechal své tělo po smrti spálit. Právě tato domnělá snaha zakrýt své fyzické „nedostatky“ má podle autorů ospravedlňovat zkoumání jeho intimních partií. Jenže historici se shodují, že Hitlerův požadavek na spálení těla nesouvisel se studem, ale s hrůzou z osudu Benita Mussoliniho, jehož mrtvola byla po popravě vystavena a zohavena na veřejnosti. Těžko si představit, že by se diktátor bál toho, že mu o osmdesát let později někdo bude analyzovat DNA.

Lépe znějící argument by mohl být, že porozumění Hitlerovým zdravotním potížím může částečně přispět k pochopení jeho psychiky. Mohly komplex méněcennosti či výkyvy hormonální hladiny ovlivnit jeho vnímání moci, agresivitu nebo snahu o dokonalost? A vedla snad neschopnost vytvořit intimní vztah k tomu, že se místo ženy „oženil s vlastí“, jak často sám říkával? Na tyto otázky sice dokument přímo neodpovídá, ale naznačuje, že biologie a ideologie se u Hitlera mohly v jistém smyslu propojit.

Kdyby se tvůrci Hitler’s DNA: Blueprint of a Dictator zastavili právě zde, mohl to být silný a věrohodný pořad – kontroverzní, ale zároveň podložený relevantními fakty. Jenže tvůrci šli ještě dál. Rozhodli se provést analýzu tzv. polygenetických rizikových skóre (PRS testy), tedy výpočtů, které mají odhalit genetické predispozice k duševním či neurologickým poruchám. Na základě těchto testů dospěli k závěru, že Hitler měl vyšší pravděpodobnost výskytu ADHD, vysokou pravděpodobnost autistických rysů, sklon k asociálnímu chování a dokonce velkou pravděpodobnost rozvoje schizofrenie.

PRS testy jsou přitom velmi kontroverzní. V posledních letech se z nich stal výnosný byznys – firmy jako AncestryDNA nebo 23andMe nabízejí zákazníkům vedle genealogie i odhady osobnostních rysů či zdravotních rizik. Odborníci ale varují, že tyto testy neříkají nic konkrétního o jednotlivci, pouze o celkových trendech v populaci. Jak vysvětluje profesor David Curtis z UCL Genetics Institute. „I když test ukáže, že jste v horním procentu rizika, vaše skutečná pravděpodobnost, že se u vás porucha rozvine, může být stále velmi nízká.“

Řečeno jednoduše – takové výsledky nejsou diagnostikou, ale statistickou pravděpodobností, která se dá snadno mylně interpretovat. Zvlášť nebezpečné je, že dokument takto spojuje autismus nebo ADHD s jedním z největších zločinců historie.
Pokud by si divák z pořadu odnesl závěr, že Hitler měl autismus, může to stigmatizovat miliony lidí s těmito poruchami, kteří s nacistickým vůdcem nemají vůbec nic společného. A naopak – u jiných může takové tvrzení vzbudit falešný soucit s Hitlerem jako nemocným člověkem, čímž se rozmazává hranice mezi příčinou a odpovědností. Odpovídá takový výzkum skutečné vědecké snaze pochopit minulost – nebo spíš senzacechtivé potřebě šokovat?

Tvůrci dokumentu si sice rizika, která podobné závěry přinášejí, uvědomují, ale jen do určité míry. „Přechod od biologie k chování je obrovský skok,“ říká v první epizodě britský psycholog Simon Baron-Cohen. „A je tu velké riziko stigmatizace.“ Jenže tato varování ztrácejí váhu, když se vzápětí pokračuje ve spekulacích – jako by právě zaznělá opatrnost byla pouhou formalitou.

„Jako genetičtí vědci se opravdu snažíme lidem vysvětlit, že genetický determinismus je chybný přístup,“ uvedla v rozhovoru profesorka Turi King. „Nemůžeme s jistotou tvrdit, že Hitler měl některou z těchto poruch. Můžeme pouze říct, že jeho genetická výbava naznačuje vyšší predispozici než je průměr populace.“

Jinými slovy – testy odhalily zvýšené riziko, nikoliv potvrzenou diagnózu. Jenže samotný dokument s tímto rozdílem zachází velmi volně. V jedné scéně například genetik z Aarhuské univerzity ukazuje Hitlerovo polygenetické skóre ADHD, které je označeno jako vyšší než průměrné. O pár sekund později už ale hlas vypravěče mluví o sklonu k ADHD, o další minutu později se psycholog Michael Fitzgerald nechá slyšet: „Lidé s ADHD, jako byl Hitler…“ Z nuance mezi statistickou pravděpodobností a skutečnou poruchou se tak stává senzacechtivý závěr.

Když byl profesorce King položen dotaz, zda ji překvapilo, jak velký důraz dokument klade právě na tvrzení o ADHD, odpověděla, že ano – výsledky prý byly pouze mírně zvýšené a rozhodně ne natolik zásadní, aby z nich bylo možné vyvozovat psychologické profily.

King i její tým mezitím předložili své závěry odbornému lékařskému časopisu, kde čekají na recenzní řízení. Produkční společnost Blink Films ale uvedla, že si nemohla dovolit s vysíláním čekat – akademické procesy jsou pomalé a dokument byl připravován už sedm let. Přesto se tento krok – zveřejnit tak závažná tvrzení bez nezávislého ověření – setkal s velkou kritikou i překvapením.

Ironií osudu je, že nacistická ideologie sama stavěla na pseudovědecké víře v genetický osud. V knize Mein Kampf Hitler psal, že čistota krve dává lidem schopnost činit správná rozhodnutí a spojuje národ, zatímco smíšení ras prý přináší zmatek a úpadek civilizace. Právě tato představa, že osud a morálka jsou zapsány v genech, se stala ideologickým jádrem nacistických rasových zákonů.

A právě proto působí znepokojivě, že tvůrci dokumentu Hitler’s DNA: Blueprint of a Dictator – přestože si tyto historické paralely museli být vědomi – pokračovali ve stejném duchu, jen s moderními vědeckými nástroji. Otázka, zda lze z genetického kódu vyčíst zlo, tak nezůstává jen vědeckým problémem, ale i morálním varováním.

______________

Zdroje:

https://www.thetimes.com/uk/history/article/dna-analysis-hitler-sexual-disorder-autism-k9wszz3tw

https://www.theguardian.com/tv-and-radio/2025/nov/13/did-hitler-really-have-a-micropenis-hitlers-dna-channel-4-documentary

https://www.timesofisrael.com/groundbreaking-analysis-of-hitlers-dna-finds-genetic-disorder-but-no-jewish-ancestry/

https://www.newscientist.com/article/2504220-sequencing-hitlers-genome-teaches-us-nothing-useful-about-his-crimes/