Článek
Muž dá ženě facku. Většina lidí okamžitě ví, co se stalo. Domácí násilí.
Žena dá facku muži. Najednou přicházejí otázky. Co jí udělal? Proč prostě neodešel? Vždyť je silnější.
Stejný čin. Úplně jiná reakce.
Právě tady možná nezačíná problém domácího násilí. Začíná mnohem dřív. Ve chvíli, kdy si společnost dopředu určí, kdo může být obětí a kdo jí být nemůže.
Domácí násilí nemá na čele napsáno, kdo je agresor. Nepoznává se podle pohlaví ani podle svalů. Poznává se podle toho, že jeden člověk druhého systematicky ovládá, zastrašuje nebo mu ubližuje. Přesto existují příběhy, které jako by do této definice vůbec nepatřily.
A možná právě proto o nich skoro nikdo nemluví.
Mužská síla se může změnit v klec
Mnoho lidí si domácí násilí spojuje hlavně s modřinami. Jenže podle odborníků bývá stejně ničivé i dlouhodobé ponižování, urážky, vydírání, výhrůžky nebo neustálá kontrola. Takové věci nezanechají sádru ani stehy. Zato dokážou člověka rozložit zevnitř.
Pak přijde otázka, kterou muži slýchají neustále: proč jsi neodešel?
Jenže odejít neznamená jen zabouchnout dveře. Ve hře mohou být děti, společný byt, peníze, strach z dalšího konfliktu nebo naděje, že se partnerka změní. Přesně tyto důvody popisují i muži, kteří o svých zkušenostech mluvili ve výzkumech.
Existuje ale ještě jeden strach, o kterém se mluví mnohem méně.
Co když se budu bránit a nakonec budu za násilníka já?
Právě tato obava se opakuje ve studiích i v internetových diskuzích. Někteří muži popisují, že raději ustoupili, mlčeli nebo nechali konflikt pokračovat, protože měli pocit, že jakákoli fyzická obrana by se mohla obrátit proti nim.
České průzkumy přitom ukazují, že zkušenost s partnerským domácím násilím uvedl přibližně každý osmý muž. Přesto mnoho z nich říká, že větší než strach z partnerky byl někdy strach z reakce okolí.
Zkuste si představit, že kamarádovi řeknete: „Doma mě partnerka bije.“
Kolik lidí nabídne pomoc? A kolik se začne smát?
Oběť nemá správné pohlaví
Nikdo rozumný netvrdí, že ženy nezažívají domácí násilí častěji nebo že jeho následky nebývají závažnější. To ale není důvod přehlížet případy, které se nevejdou do zažitých představ.
Každá skutečná oběť potřebuje pomoc. Ne test, jestli vypadá dostatečně bezbranně.
Možná jsme se jako společnost naučili rozpoznávat domácí násilí. Jen jsme si zároveň vytvořili obraz, jak má správná oběť vypadat. A když do něj někdo nezapadne, začneme hledat chybu u něj místo u násilí samotného.
Dokázali byste bez předsudků uvěřit muži, který řekne, že se doma bojí vlastní partnerky? A nemělo by o tom, kdo je obětí, rozhodovat především to, co se skutečně děje za zavřenými dveřmi, místo toho, kdo je muž a kdo žena?
Anketa
Zdroje:
