Článek
Když jsem se začal trochu zajímat o to, jestli má obyčejný dotek opravdu vliv na zdraví a imunitu, narazil jsem na spoustu studií, které zněly až podezřele dobře. Jako kdyby nám chtěly říct: „Stačí se víc objímat a budete zdravější.“ Upřímně – kdo by to nechtěl slyšet? Ale zároveň jsem si říkal: není to jen taková hezká pohádka pro unavenou společnost?
Jedna z nejcitovanějších studií pochází z Carnegie Mellon University. Vědci sledovali stovky lidí během chřipkové sezóny a zjistili, že ti, kteří měli silnou sociální podporu a často byli objímáni, onemocněli méně. A i když už se nakazili, nemoc měla mírnější průběh. To zní jako reklama na vitamíny – jenže tady jde o lidský kontakt, žádné pilulky.
Další výzkumy ukazují, že dotek spouští v těle uvolňování oxytocinu, hormonu blízkosti a důvěry. Současně klesá hladina kortizolu, tedy stresového hormonu, který imunitu oslabuje. Jinak řečeno: dotek dokáže tělo zklidnit a připravit na boj s nemocemi.
Když to čtu, připadá mi to logické. Jenže otázka je, jak moc to funguje v praxi. Znamená to, že když se budu s partnerkou objímat častěji, vyhnu se chřipce? Nebo je to spíš o dlouhodobém životním stylu a statistice, která na jednotlivce nemusí vůbec sedět?
Nejsem vědec, jen jsem se do toho trochu začetl. Ale jedna věc je jistá: dotek není jen „něco příjemného“. Má přímý vliv na naše tělo. A to je fascinující.
Když se podívám kolem sebe, mám pocit, že lidi se dneska dotýkají spíš obrazovek než jeden druhého. A není to jen klišé. Sedíme doma, každý se svým telefonem, a když se náhodou potkáme, máme v ruce pořád ten malý obdélník. Místo aby se dva lidi objali, pošlou si emoji. Smutný paradox – nikdy jsme nebyli tak „propojeni“ a přitom tak fyzicky vzdálení.
U mladších generací je to ještě markantnější. Pamatuju si, že když jsem byl mladší, rande znamenalo jít ven, mluvit, držet se za ruku. Dneska? „Match“ na Tinderu, pár zpráv, a pak často ani nedojde na skutečné setkání. A i když se potkají, někteří nevydrží být spolu déle než pár hodin, protože je to nudí nebo už v hlavě scrollují k další možnosti.
A co to dělá s dotekem? Je to jednoduché – mizí. Když nejsme schopní udržet vztah, když raději koukáme do obrazovky, fyzická blízkost ustupuje. A s ní i to, co podle studií posiluje naši imunitu.
Často si říkám, jestli si vůbec uvědomujeme, co nám to bere. Jasně, technologie je pohodlná, baví nás, živí nás. Ale nenahradí pocit, když vás někdo obejme. Žádný „like“ na sociální síti nedokáže uklidnit tělo tak, jako obyčejný lidský dotek.
Když jsem s partnerkou už téměř dvacet let, občas si říkám, že to je dneska skoro rarita. Stačí se podívat kolem – rozvody jsou běžná rutina, lidé spolu vydrží pár let a pak si balí kufry. Někdy mám pocit, že se z dlouhodobého vztahu stal spíš exotický druh než standard.
Vidím kolem sebe páry, které nevydrží ani první krizi. Stačí pár hádek, trochu nudy, a hned se hledá „lepší“ varianta. Jenže s každým novým partnerem je těch doteků méně a méně. Než si vůbec stihnou vybudovat důvěru, už to zase končí. A to tělo? To vlastně nikdy nezažije, jaké to je žít v pravidelném rytmu blízkosti, pohlazení a objetí.
A pak jsou tu rodiny. Rodiče se rozcházejí, děti pendlují mezi dvěma domovy, a dotek se stává něco jako zboží na příděl – „teď jsem u mámy, teď u táty“. Přitom právě dětem dotek chybí nejvíc. Psychologové o tom mluví roky: bez fyzické blízkosti se děti hůř vyvíjejí, mají více úzkostí, a i imunita jde dolů.
Já sám vím, že kdybych doma s partnerkou přestal používat dotek jako samozřejmou součást vztahu, asi by to dlouho nevydrželo. Je to lepidlo, které drží vztah pohromadě, někdy i ve chvílích, kdy slova selhávají. Když tohle z rodin zmizí, není divu, že se rozpadají.
Když pozoruju dnešní vztahy, připadá mi, že lidé už neumí spolu vydržet. Jakmile se objeví první nuda, první hádka nebo chvíle, kdy se věci netočí kolem zamilovanosti, začíná se hledat únik. A ten únik je dnes strašně snadný – stačí otevřít telefon a hned je tam stovka „možností“. Klik, swipe, match.
Ale blízkost není jen o motýlcích v břiše. Je to o tom, že s někým dokážu mlčet, vydržet jeho špatnou náladu, obejmout ho i když mě štve. Jenže přesně tohle dneska chybí. Lidé ztrácejí schopnost tolerovat jeden druhého. A tak mizí i fyzická blízkost. Protože těžko někoho obejmete, když vás rozčiluje každá jeho věta.
Někdy si říkám, že dotek se stal skoro luxusním zbožím. Ne že by nebyl fyzicky dostupný, ale psychicky ano. Musíte si ho zasloužit. Musíte překonat bariéry, nejistoty, někdy i strach. Všiml jsem si, že mnoho lidí se doteku bojí – bojí se intimity, bojí se, že budou zranitelní. Raději se drží odstup, protože blízkost je risk. A tak se raději nechají „hladit“ lajky na Instagramu, než by se nechali obejmout v reálném světě.
Já osobně vím, že bez doteku by náš vztah těch dvacet let nevydržel. Nejde jen o sex, ale o obyčejné věci – pohladit po ruce, obejmout večer v kuchyni, když se vaří čaj. To jsou ty malé momenty, které dělají vztah odolný. Bez nich by se ze vztahu stala jen logistika: kdo vyzvedne dítě, kdo zaplatí účty, kdo vynese koš. A tohle je podle mě důvod, proč tolik párů končí.
Krize blízkosti je vlastně krize doteku. Když neumíme být spolu, když nás každý malý problém nutí utíkat, ztrácíme schopnost dotýkat se. A s tím ztrácíme i kus sebe – protože dotek je nejjednodušší a nejpřirozenější jazyk, jaký máme.
Když jsem si poprvé přečetl termín „skin hunger“ – hlad po doteku – připadalo mi to přehnané. Ale čím víc kolem sebe sleduju lidi, tím víc mi to dává smysl. Člověk může být obklopený stovkami kontaktů na sociálních sítích a přesto žít v těžké dotykové chudobě.
Studie jasně ukazují, že lidé, kteří mají málo fyzického kontaktu, jsou náchylnější k depresím, úzkostem, a jejich imunitní systém je oslabený. Vědci zmiňují vyšší riziko srdečních onemocnění, horší spánek, pomalejší hojení ran. To všechno jen proto, že tělu chybí něco tak primitivního a starého jako obyčejné obejmutí.
Vidím to i u sebe v okolí. Lidi, kteří žijí sami, bez partnera nebo blízké rodiny, často vypadají vyčerpaněji, nemocnější, jakoby zestárli rychleji. Samozřejmě – může to být náhoda. Ale těžko ignorovat, že s osamělostí jde ruku v ruce i fyzická slabost.
A netýká se to jen starších. Mladí lidé sice střídají partnery, ale doteku mají překvapivě málo. Rychlé románky jsou spíš o zážitku než o blízkosti. Fyzický kontakt je krátký, povrchní, bez té hloubky, která tělo skutečně uklidní. Je to jako fast food – nasytí na chvíli, ale dlouhodobě vyhladoví.
Já sám vím, jak moc dokáže obyčejný dotek změnit náladu. Přijdu domů po těžkém dni, partnerka mě obejme – a tělo si jakoby oddechne. Nezmizí problémy, ale je to jiný pocit. Klidnější. Silnější. A když si představím, že někdo tohle nemá týdny, měsíce, někdy roky… není divu, že to odnáší zdraví.
Dotyková chudoba je tichý problém. Nikdo se k ní nepřizná, protože přiznat „chybí mi, že mě nikdo neobejme“ působí slabě. Ale tělo to ví a dává to najevo – nemocemi, bolestmi, únavou. A čím víc lidí žije osaměle, tím víc se tohle bude projevovat.
Občas si představuju, jak bude vypadat svět, pokud tenhle trend bude pokračovat. Lidi se budou bát dotýkat jeden druhého víc než jakékoli nemoci. Už dnes to částečně vidíme – pandemie covidu nás naučila držet odstup, a i když roušky dávno zmizely, ten reflex „nedotýkej se“ v mnohých zůstal.
Můžeme klidně skončit ve společnosti, kde bude dotek vzácnější než drahé hodinky. Blízkost se zredukuje na kliknutí na displeji, emoce se budou předávat jen přes emoji a tělo se stane nepotřebným přívěskem digitální identity. Imunitní systém? Ten se tomu přizpůsobí – oslabí. Protože proč by se měl posilovat něčím, co už vlastně nepoužíváme?
Možná budeme mít generaci, která vyroste bez schopnosti navazovat opravdové vztahy. Partneři se budou střídat jako playlisty na Spotify, děti se naučí hledat útěchu v obrazovkách místo v objetí rodičů. A nemocnice se zaplní lidmi, kteří jsou fyzicky i psychicky unavení, vyčerpaní z neustálé samoty, i když „online“ budou mít tisíce přátel.
Možná přeháním. Ale někdy, když sedím v kavárně a vidím pár, který místo povídání kouká každý do svého telefonu, říkám si: tohle není budoucnost, tohle už je přítomnost. A jestli je to přítomnost, co přijde dál?
Bezdotyková společnost by nebyla jen smutná, byla by i nemocná. Protože bez doteku nám chybí něco, co nejde nahradit ani nejmodernější technologií, ani sebelepším doplňkem stravy. Chybí nám základní lidskost.
Po všech těch úvahách o tom, kam to může směřovat, musím přiznat, že nechci skončit v černém scénáři. Protože pořád věřím, že s dotekem to ještě můžeme zachránit. Ne hromadnými kampaněmi, ne vládními nařízeními, ale úplně jednoduše – v každodenním životě.
Když se podívám na náš vztah, těch skoro dvacet let by asi nešlo přežít jen na povídání a logistice. Dotek je naše kotva. A není to žádná velká romantika – spíš maličkosti. Pohladit po zádech, obejmout se jen tak mezi dveřmi, chytit se za ruku při chůzi. Jsou to gesta, která nevypadají důležitě, ale ve skutečnosti drží vztah pohromadě.
Když se nad tím zamyslím, nejde o nic složitého. Nejsou k tomu potřeba peníze, dárky ani speciální schopnosti. Jen trocha odvahy být blízko. Přitom právě tohle lidem dělá největší problém – být zranitelný, dovolit si ukázat, že někoho potřebujeme.
Možná to chce začít u maličkostí: obejmout partnera, když přijde domů. Pohladit dítě, než jde spát. Zavolat rodičům a místo rychlého „ahoj“ jim při návštěvě prostě podat ruku nebo je obejmout. A kdo nemá nikoho blízkého? I tam je cesta – masáže, kontakt se zvířaty, terapie dotekem. Tělo prostě potřebuje vnímat, že není samo.
Mám pocit, že jsme si dotek začali příliš komplikovat. Přitom je to nejjednodušší lék na stres, úzkosti i obyčejnou únavu. Kdyby se prodával v lékárně, stál by miliony. A my ho máme k dispozici zdarma, každý den. Jen se musíme rozhodnout, jestli po něm sáhneme.
Když jsem se do tohohle tématu ponořil, původně jsem si myslel, že je to jen taková „měkká“ psychologie. Ale čím víc jsem četl studie a pozoroval lidi kolem sebe, tím víc mi dochází, že dotek není bonus navíc. Je to základ. Něco, co rozhoduje nejen o vztazích, ale i o zdraví.
Možná se opravdu blížíme době, kdy budeme mít všechno – technologie, pohodlí, instantní zábavu – ale přitom nám bude chybět to nejjednodušší: obyčejné obejmutí. A bez něj můžeme mít plné účty, ale prázdné tělo.
Já osobně jsem rád, že žiju vztah, kde dotek není tabu, ale přirozenost. Ale když se rozhlédnu kolem sebe, vidím, že to není samozřejmost. A to mě děsí víc než všechny zprávy o chřipkách a virech.
Tak se vás chci zeptat:
Co myslíte vy? Je dotek opravdu klíčem k silnější imunitě, nebo jen hezkým mýtem? A kolik doteků vlastně denně potřebujeme, abychom se cítili opravdu živí?
Zdroje:
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/25526910/
https://journals.plos.org/plosone/article?id=10.1371/journal.pone.0203522
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC11467941/
https://www.mdpi.com/2077-0383/13/21/6394
https://www.webmd.com/balance/ss/slideshow-health-benefits-cuddling
