Článek
Jednoho dne mu vyčte, že na všechno zůstala sama. „Ty si užíváš života, zatímco já se o mámu starám od rána do večera!“ Bratr se ale brání. „A kdo myslíš, že to všechno platí? Já přispívám, tak co ještě chceš?“
Dcera ho považuje za sobce, který se z povinností vykoupil penězi. On zase nechápe, proč by měl obětovat svůj život jen proto, že jeho sestra obětovala ten svůj.
Rodinná láska má svou cenu. Jenže kdo ji zaplatí?
Peníze mají jasnou hodnotu. Jenže kolik stojí stovky hodin péče o nemocného rodiče? Jeden sourozenec zaplatí pečovatelku, druhý přijde o víkendy, dovolené i část výplaty.
Společnost přitom rodinnou pomoc často považuje za samozřejmost, za kterou se neplatí.
Ten, kdo přispívá finančně, může získat pocit, že má právo rozhodovat. Jenže ani pečující sourozenec nemusí mít vždy pravdu. Pokud odmítá profesionální pomoc a trvá na tom, že o rodiče se musí postarat rodina, vnucuje ostatním vlastní představu o správném jednání.
Někteří rodiče navíc odmítají cizí pečovatelku, ale očekávají, že jejich děti budou neustále k dispozici. Jejich přání se mění v povinnost, o které se nediskutuje.
Rodina se tak může rozpadat právě ve snaze udržet rodiče spokojené.
Když dobré úmysly nestačí
Osobní péče někdy přináší pocit morální převahy. Člověk, který se obětuje, začne ostatním vyčítat každou nepřítomnost.
Na druhé straně mohou peníze sloužit jako pohodlná omluvenka. Zaplacená pečovatelka zvládne nákup i hygienu, ale nenahradí návštěvu ani skutečný zájem.
Největší nespravedlnost se může projevit až po letech. Pečující dítě omezí kariéru, přijde o příjmy i finanční jistotu. Nakonec může být právě ono tím, kdo ve stáří skončí s nejmenšími úsporami.
A pak přijde dědictví. Jeden sourozenec věnoval rodičům deset let života, druhý posílal peníze. Majetek se rozdělí napůl.
Někdy navíc rodiče považují každodenní pomoc jednoho dítěte za samozřejmost, zatímco druhé, které přijede jednou za měsíc, zahrnují vděčností nebo dary.
Účet, který nikdo nevidí
Jenže existuje ještě někdo, na koho se zapomíná. Vlastní děti a partneři pečujících. Zatímco veškerá pozornost směřuje ke stárnoucím rodičům, doma vyrůstají děti bez společného času a partnerské vztahy trpí.
Společnost obdivuje lidi, kteří se pro rodiče obětují. Málokdy se ale ptá, kdo za jejich obětavost zaplatí.
Při snaze zachránit jednu rodinu totiž člověk může postupně ztrácet tu vlastní.
Kde končí naše povinnost?
Rodiče kdysi věnovali dětem roky života, peníze i vlastní pohodlí. Je pochopitelné, že ve stáří očekávají pomoc. Jenže výchova dítěte nebyla půjčka, kterou je nutné jednou splatit.
Možná největší problém vzniká ve chvíli, kdy se vděčnost začne považovat za povinnost bez hranic. Z dobrovolné pomoci se stane očekávání, které už nikdo nesmí zpochybnit.
Mají rodiče právo požadovat osobní péči, pokud existuje jiná důstojná možnost? A může dospělé dítě říct, že už udělalo dost, aniž by bylo považováno za nevděčné?
Anketa
Zdroje:
