Článek
A najednou se na jejich představu budoucnosti okolí dívá jinak. Přicházejí pochybnosti, dobře míněné rady i přesvědčení, že takové rozhodnutí stejně nemusí vydržet.
Jako by v životním plánu něco důležitého chybělo. Jenže možná je celý spor mnohem zajímavější, než se na první pohled zdá.
Svatba není objednávka na dítě
Možná jsme si jen příliš zvykli prodávat manželství a rodičovství v jednom balení. Svatba, společné bydlení, dítě. Když někdo poslední položku vyškrtne, vypadá to, jako by si objednal večeři a odmítl hlavní chod.
Jenže manžel není čekárna na otce. Žena může chtít jednoho člověka na celý život, ale nemusí chtít třetího člověka do jejich života. Na tom není žádný logický rozpor. Rozpor vzniká až ve chvíli, kdy za jediný „správný“ vývoj vztahu považujeme jeho proměnu v rodičovství.
A teď nepříjemnější otázka. Co když některé ženy nechtějí dítě právě proto, že vědí, co všechno by získaly, ale také co by ztratily? Spánek, volnost, peníze, spontánnost, část soukromí a především možnost rozhodovat hlavně o vlastním čase. Říct to nahlas zní skoro zakázaně, protože od ženy se očekává, že dítě bude vnímat především jako dar, ne jako životní obchod, za který se také platí.
Ještě zajímavější je, jak rozdílně posuzujeme dvě rozhodnutí. Žena řekne: „Chci dítě.“ Dobře. Žena řekne: „Nechci dítě.“ A začíná výslech. Proč? Nebudeš litovat? Kdo se o tebe postará? Co budeš dělat ve stáří?
Možná bychom stejnou přísnost měli použít i opačně. Proč dítě chcete? Protože po něm skutečně toužíte? Nebo protože už vám je třicet pět, rodiče čekají na vnouče, kamarádky mají kočárky a po svatbě se přece „něco čeká“?
Jenže potom vstoupí do místnosti člověk, jehož názor nelze odbýt: její partner.
Pokud jeden dítě skutečně chce a druhý skutečně ne, láska ten problém nevyřeší. Tady není možné ustoupit napůl. Někdo nakonec dostane život, který nechtěl, nebo přijde o život, který chtěl.
A právě proto může být mnohem sobečtější něco jiného než děti odmítnout. Mít je ze strachu, že jinak odejde partner. Kvůli rodičům, kteří chtějí vnouče. Nebo proto, že člověk nechce být tím podivným párem, který se vzal a „pořád nic“.
Dítě totiž není potvrzení, že manželství funguje. A už vůbec není účtenka dokazující, že dva lidé využili svůj vztah správně.
Možná nám vadí něco úplně jiného
Možná nás na ženě, která chce manžela, ale nechce děti, nedráždí její rozhodnutí. Možná nás dráždí, že odmítla scénář, který ostatní přijali jako samozřejmost.
Protože taková žena klade nepříjemnou otázku i lidem kolem sebe. Kolik životních rozhodnutí jsme skutečně udělali proto, že jsme je chtěli – a kolik proto, že přišel věk, svatba a pocit, že teď už se to přece dělá?
Dítě přitom není povinné pokračování svatebního dne a manželství není projekt, který se narozením potomka konečně označí za dokončený.
Možná tedy není zvláštní chtít jedno a odmítnout druhé. Zvláštní je spíš naše potřeba vysvětlovat cizím lidem, co ještě musí přidat do svého života, aby nám připadal úplný.
Pomozte mi psát lépe. Prosím, napište, co se vám na článku líbilo, nebo naopak nelíbilo. A pokud vás něčím zaujal, budu rád za lajk.
Anketa
Zdroje:
