Článek
Nehádají se kvůli penězům ani nevěře. Jednomu z nich prostě téměř nechybí sex. Druhému ano. Jeden je tedy se současným stavem spokojený, zatímco druhý kvůli němu začíná pochybovat o celém vztahu.
A tady vzniká zvláštní situace. Jeden řekne: „Máme problém.“ Druhý může docela upřímně odpovědět: „Ne. Ty máš problém.“
Kdo z nich má pravdu?
Možná totiž nejsou nejtěžší vztahové problémy ty, které trápí oba. Ale právě ty, které jednomu ničí vztah a druhému vlastně vůbec nevadí.
Kdo rozhoduje, že už máme problém?
Možná první chyba vzniká už ve chvíli, kdy začneme hledat, kdo má „normální“ chuť na sex. Pro někoho je málo jednou týdně, jinému stačí jednou za měsíc. Odborníci proto upozorňují, že rozdílnou sexuální touhu je lepší vnímat v kontextu páru než automaticky jako problém jednoho z partnerů.
Jenže proč by se měl měnit právě člověk, kterému sex nechybí? Nemusí být nemocný, nikoho podvádět ani mít problém ve vztahu. Prostě má menší potřebu. Přesto po něm druhý chce, aby něco řešil. V překladu: „Já nejsem spokojený, proto potřebuji, abys něco změnil ty.“
Z jeho pohledu to může působit nespravedlivě. Ale stačí sex vyškrtnout a stejná logika začne znít podivně. „Chybí mi, že spolu netrávíme čas.“ – „Mně nechybí.“ „Nikdy mě neobejmeš.“ – „Já objímání nepotřebuji.“ Najednou už není tak snadné tvrdit, že nespokojenost jednoho je pouze jeho věc.
Ve vztahu přitom běžně očekáváme ústupky. Jeden chce moře, druhý hory. Jeden šetřit, druhý utrácet. U sexu ale jednoduchý kompromis nefunguje. Přesto platí jedna nepříjemná věc: také rozhodnutí „nic měnit nebudeme“ je rozhodnutí.
A vyhovuje hlavně jednomu z nich.
Ten, kdo žádá změnu, proto snadno vypadá jako náročný. Druhý působí neutrálně, protože chce pouze zachovat současný stav. Jenže současný stav není kompromis jen proto, že už existuje.
A co když navíc není co opravovat? Žádné hormony, nevěra ani skrytý konflikt. Jen dva lidé, kteří se mají rádi a chtějí něco jiného. Pak možná existují vztahové problémy, které nemají řešení, při němž dostanou oba přesně to, co chtějí.
Proto mě dráždí věta: „Vždyť sex není všechno.“ Samozřejmě že není. Stejně jako není všechno něha, společný čas nebo rozhovory. Jenže když něco z toho člověku zásadně chybí, těžko ho uklidníme tím, že nám osobně to důležité nepřipadá.
„Je to jen sex“ totiž může znamenat: „Pro mě to důležité není, takže nechápu, proč je to tak důležité pro tebe.“
A stejné je to i mimo ložnici. Jeden chce dítě, druhý ne. Jeden společné bydlení, druhému vyhovují dvě domácnosti. Nikdo nemusí být špatný. Přesto může být rozdíl tak velký, že samotná láska nestačí.
Možná tedy není největším problémem rozdílná chuť na sex. Horší je chvíle, kdy jeden řekne: „Nevím, jak to vyřešit, ale pojďme to řešit,“ a druhý odpoví: „Já nemám co řešit.“
První věta pořád znamená „my“. Ta druhá už znamená „ty a já“.
Možná nejde o sex?
Čím déle nad tím přemýšlím, tím méně mi připadá důležité, kdo chce sex častěji. Mnohem víc mě zajímá, co uděláme ve chvíli, kdy člověk vedle nás řekne: „Takhle nejsem šťastný.“
Nemusíme jeho potřebu sdílet ani jí úplně rozumět. Ale pokud spolu žijeme, těžko můžeme dlouhodobě předstírat, že jeho nespokojenost končí na jeho polovině postele.
Možná právě tady vede hranice mezi rozdílem a skutečným problémem. Ne ve chvíli, kdy každý chce něco jiného, ale ve chvíli, kdy jednoho přestane zajímat, co tomu druhému chybí.
A nemusí jít jen o ložnici. Dnes je to sex, zítra společný čas, něha, peníze nebo děti. V dlouhém vztahu asi nikdy nebudeme chtít všechno stejně.
Proto bych se nakonec neptal, čí problém nedostatek sexu je. Mnohem nepříjemnější otázka zní: Když je můj partner dlouhodobě nešťastný, ale mně náš vztah vyhovuje, můžu pořád říkat, že je to jen jeho problém?
- Pomozte mi psát lépe. Prosím, napište, co se vám na článku líbilo, nebo naopak nelíbilo. A pokud vás něčím zaujal, budu rád za lajk
Anketa
Zdroje:
