Článek
Každý večer si s manželkou sedneme a probíráme, co se za ten den stalo. Takové naše malé domácí „zpravodajství“, kde nejsou reklamy ani zbytečný šum. Jen dva lidi, co si říkají pravdu. A někdy se během toho zasekneme u úplně obyčejných situací — něco, co jsme slyšeli v tramvaji, někoho, koho jsme viděli v obchodě, nějaké chování, které nás prostě zarazilo.
A pokaždé nám zůstane viset ve vzduchu stejná otázka:
„Je to normální? Napadlo by nás to udělat?“
A hned za ní druhá, o něco ostřejší:
„Proč to někdo udělá… nebo naopak neudělá?“
A většinou se nakonec jenom po sobě podíváme a dojde nám, že asi úplně normální nejsme. Ne v tom klasickém smyslu slova. A co je na tom nejvtipnější — jsme za to vlastně rádi. Nechceme být ten „normální pár“, který jede podle příručky, žije podle očekávání a nechává se formovat tím, co dělá většina.
Možná to máte stejně. Někdy si člověk uvědomí, že největší úleva je být tak trochu mimo hlavní proud. Protože normální dnes znamená hlavně jedno: že se snažíte zapadnout i tam, kde být nechcete.
A tak jsem si řekl, že bych se chtěl podívat na pár oblastí lidského života a zjistit, jestli se na něčem shodneme… nebo jestli máte úplně jiný názor na to, co je vlastně normální.
Rodina a vztahy
U rodiny mám možná až starosvětský názor, ale stojím si za ním. Pro mě je rodina prostě první v řadě. Ne v teoretických řečech, ale v konkrétních činech. K manželce se snažím chovat tak, jak bych chtěl, aby se někdo choval ke mně, kdybych byl na jejím místě. Ulevit, kde to jde. Pomoci, než o to vůbec musí říct. Podržet, když potřebuje oporu, a ocenit, když něco zvládne. A hlavně — nezapomínat na obyčejné „děkuju“, které by nikdy nemělo zevšednět.
Věřím na jednoduchou věc: když máš člověka vedle sebe celý život, máš se podle toho chovat každý den. Ne brát toho druhého jako samozřejmost, ale jako volbu, kterou děláš znova a znova. Pro mě je to jedna žena na celý život. Bez zadních vrátek, bez plánů B. Neublížit, nezraňovat, nepokoušet hranice. Milovat tak, aby to poznala nejen podle slov, ale podle toho, jak se vedle mě cítí.
A co je pro mě klíčové — nevnímat vztah jako hřiště, kde se počítají body. Ve vztahu nejde o mě. A nejde ani o ni. Jde o nás dva jako celek, který drží díky tomu, že se oba snažíme víc dávat, než brát. A právě to je možná věc, kde se cítím krásně „nenormální“. Protože v době, kdy se většina vztahových rad točí kolem sebeprosazování, mně dává smysl opak: být dobrým partnerem a vážit si toho, že ten druhý dělá totéž.
Přátelé a sociální kruh
Co se týče přátel, asi už dávno nejsem typ člověka, který potřebuje okolo sebe široký okruh lidí. Moje povaha zvládá malý počet kontaktů — vlastně skoro až minimalistický. A čím jsem starší, tím víc si všímám, že mi přátelé tak nějak mizí ze života. Ne dramaticky, ne hádkou. Spíš potichu, nenápadně, jako když odteče voda z písku. Nejdůležitější čas trávím s manželkou, a občas mě napadne, že taková fixace může být v budoucnu spíš slabina než výhoda. Ale teď je to prostě realita, a nijak mě netrápí.
Nepociťuju potřebu sedět každý týden u piva a řešit klasická témata, která drží chlapské partie pohromadě — ženské, auta, fotbal. Možná jsem z toho vyrostl, možná to nikdy nebylo moje. A teď, když se na to dívám zpětně, tak vidím, že mi ten stereotyp vlastně vůbec nechybí.
Přátele potkávám málo. Opravdu málo. Častěji vidím širší rodinu než lidi, které jsem kdysi znal jak své boty. A překvapuje mě, jak moc mi to zatím stačí. Někdy si uvědomím, že i s kamarády, které znám dvacet let, si po deseti minutách řekneme všechno, co si říct potřebujeme — a pak přichází zvláštní ticho, které není ani nepříjemné, ani příjemné. Jen je. Možná se to časem změní. A možná ne.
Jednu věc ale vím jistě: i tohle je forma normálnosti, jen jiného druhu. Někdo potřebuje širokou smečku. Já mám teď období, kdy mi stačí jeden skutečný člověk doma. A to je možná celé.
Práce a kariéra
Co se týče práce, byl jsem dlouho něco jako člověk, který jde tmou a doufá, že narazí aspoň na malý plamínek. Nikdy jsem pořádně nevěděl, čím chci být, a právě to mě profesně dost semlelo. Ne tím, že bych byl líný — spíš jsem se držel jednoduché myšlenky: dělat něco je lepší než nedělat nic. A tak jsem skákal z jedné možnosti na druhou v naději, že někde ucítím ten pověstný „klik“.
Zkoušel jsem školy, obory, směry. Nic mě nedokázalo udržet déle než pár měsíců. Nešlo o to, že by byly těžké — spíš mě nic z toho vnitřně nepřitahovalo. A tak jsem jednoho dne přestal bojovat s představou, jak „bych měl“ studovat, a rozhodl se netrápit sebe ani okolí. Prostě jsem vstoupil do světa práce a řekl si, že si cestu najdu tam.
Prošel jsem si vším možným. Brigády, recepce v hotelu, směny u CNC mašin, ranní směny, noční směny, směny, kde jsem počítal minuty do konce… A pak, skoro omylem, jsem skončil v IT. A poprvé po letech jsem měl pocit, že jsem někde, kde moje hlava dává smysl. Ne proto, že bych najednou uměl víc. Ale protože mě to prostě začalo bavit. Po těch všech pokusech, slepých uličkách a oklikách jsem konečně našel místo, kde necítím tlak v hrudi ani chuť utíkat jinam.
A hlavně — nikdy jsem neměl ambici honit peníze za každou cenu. Vím, že to zní skoro podezřele, v době kdy polovina lidí žije pro výplatu a druhá půlka pro kariérní status. Já to mám jinak. Pokud jsem v klidu, pokud se necítím pod palbou a pokud mám chuť pracovat i druhý den, je to pro mě mnohem víc než pár tisíc navíc. Mít čistou hlavu a stabilní nervy je pro mě cennější komodita než čísla na výplatní pásce.
A možná právě proto mám dnes pocit, že konečně patřím tam, kde jsem měl být celou dobu. Že moje kariérní chaosy byly jen cesta k tomu najít místo, kde nemusím hrát někoho jiného.
Finance a životní úroveň
Když se podívám na svoje finance, je vlastně docela jasné, že jsem nikdy nebyl ten typ, který by si šel tvrdě pro peníze. Už podle všech těch prací, kterými jsem prošel, je vidět, že jsem nikdy nepatřil mezi lidi, co vydělávají velké částky. Ale na jednu věc jsem byl opatrný od začátku — vždycky jsem věděl, že musím mít něco stranou. Ne pro radost, ale pro klid.
To mě dovedlo k tomu, že jsem si úplně odvykl hlídat výplatní termíny. Upřímně — já ani nevěděl, kdy přesně mi chodí výplata. A nemusel jsem to vědět. Nikdy jsem nežil systémem „do desátého mám peníze, pak už nic“. Hodně lidí to tak má, ale já jsem věděl, že by mě to psychicky semlelo.
I když jsem žil sám a platil nájem, dal jsem si za cíl vybudovat si vlastní zázemí. Koupil jsem malý byt na hypotéku — nic velkého, nic luxusního, ale svoje. A i s běžným platem jsem ho dokázal táhnout. A když jsem poznal manželku, zvládli jsme to spolu splatit mnohem rychleji a ulevit tím rodinnému rozpočtu způsobem, který nám doteď dává obrovský pocit svobody.
Musím říct, že právě ten „polštář“ byl pro mě vždycky hlavní zdroj jistoty. Ne auto, ne telefon, ne věci. Ale vědomí, že kdyby se cokoliv pokazilo, dokážu rok fungovat jen z toho, co mám našetřené. To mi dávalo sebevědomí, které žádná výplata sama o sobě neumí vyrobit.
Pro někoho jsou peníze nástroj k životu. Pro mě byly vždycky spíš forma klidu. A ten klid je pro mě největší luxus, jaký jsem si kdy dokázal koupit.
Zdraví a tělo
Co se týče zdraví, musím říct, že jsem měl docela štěstí. Genetiku jsem zdědil spíš z té lepší police — nemocný jsem býval jen výjimečně a ani dnes mě nic zásadního netrápí. Paradoxně mi přibylo víc chřipek a rým až v momentě, kdy jsem se vrátil do kanceláře mezi lidi. To je prostě realita open space — sdílíš vzduch s lidmi, kteří přijdou do práce i ve chvíli, kdy by měli být zalezlí doma pod peřinou.
Co se ale týče fyzického života, mám jasno. Vyhýbám se extrémům všeho druhu — skákání z výšek, lezení na stěny, zvedání vah, které lámou páteře a ega zároveň. Nikdy jsem neměl potřebu si dokazovat, že jsem „alfa samec“, který se u trhající šlachy ještě usmívá do kamery. Nemám zapotřebí hrdinsky riskovat tělo kvůli jedné fotce nebo pochvale od někoho, koho za týden ani neuvidím.
Cvičit chodím pravidelně, ale s hlavou na krku. Jde mi o zdravou postavu, ne o přepálené svaly, které se udržují jen za cenu polovičního života. Extrémní jídelníčky a kulturistické režimy jsou podle mě cesta do pekla — člověk pak stráví roky v neustálém stresu, že přibral kilo nebo že si dal něco „zakázaného“. A já nechci žít jako trestanec ve vlastním těle. Chci se cítit dobře, ne žít v permanentní dietní válce.
A hlavně — nechci, aby mi sport diktoval život. Chci, aby ho zlepšoval. A to je pro mě ten největší rozdíl mezi „zdravě“ a „posedle“.
Sexualita a intimita
Tady mám asi největší odchylku od toho, co se dnes považuje za normální. Když jsem dospíval, byl jsem aktivně věřící a bral jsem vážně všechno, co k tomu patří — včetně abstinence. Žádný sex, žádné „zkoušení“, žádné nakukování do světa, kam se většina lidí dostane mnohem dřív. Sex až po svatbě. Tečka.
A tahle východiska způsobila, že jsem svoje začátky přeskočil. V době, kdy moji vrstevníci probírali první zkušenosti a řešili dojmy z prvních nocí, já jsem byl někde úplně jinde. Nehlouběji, ne výš — prostě jinde. A pak, když jsem byl starší, jsem najednou cítil, že jsem několik kapitol přeskočil a musím je dohnat později.
Ale pravda je, že jsem se sexu dlouho vyhýbal i z úplně jiného důvodu — bál jsem se následků. Ne fyzických. Psychických. Vždycky jsem měl v hlavě myšlenku, že když s někým spím, tak s ním vlastně vytvářím „něco“, co bude mít pokračování. A já jsem si nikdy nebyl stoprocentně jistý u žádné holky, se kterou jsem tehdy měl možnost zajít dál. Byl to zvláštní druh respektu i strachu zároveň — nechtěl jsem někomu lézt do života, když jsem nevěděl, jestli tam chci zůstat.
A tak jsem čekal. Možná moc dlouho podle dnešních měřítek, kde je zkušenost často měřítkem hodnoty. Jenže pak přišla moje manželka. A všechno do sebe zapadlo tak jednoduše, že jsem si zpětně řekl, že ten dlouhý výběr měl smysl. Dnes jsem maximálně spokojený. A vlastně hrdý na to, že jsem nešel cestou, která by byla jednodušší, ale méně pravdivá.
Možná jsem v tomhle „nenormální“. Ale vybral jsem správně — a to je jediné měřítko, které mě opravdu zajímá.
Volný čas a životní styl
Když se řekne „koníček“, nejspíš bych měl mít něco, co dělám celoživotně, s láskou a pravidelností. Jenže já nic takového nemám. Nikdy jsem nebyl člověk, který by se upnul k jedné vášni na desítky let. Spíš jsem typ, co různým věcem nakoukne pod pokličku, chvíli si je zkusí a pak jde zase dál. A upřímně — nikdy mi to nepřišlo nenormální.
Když se podívám na svůj současný život, pár aktivit mi přece jen zůstalo, ale nazývat je „koníčky“ je asi nadsázka. Cvičení dělám dlouho, ale moje motivace byla zpočátku směšně jednoduchá: chtěl jsem se líbit holkám. Teprve časem jsem zjistil, že když necvičím, rozpadám se rychleji než levná skříň z e-shopu. Horší nálada, špatný spánek, únava — tělo si řeklo po svém. Tak jsem u toho zůstal. Ne z vášně, ale z prevence.
Paradoxně druhy nejdelší „koníček“, který mi vydržel, je investování do BTC. Osm let. A pořád mě to baví. Je to zvláštní kombinace adrenalinu, logiky a intuice — a myslím, že to o mně říká víc než všechny dotazníky osobnosti. Až pak přichází focení pro fotobanky, což je takový malý kreativní únik, a teď nově i psaní těchto článků, které mě překvapivě chytlo víc, než jsem čekal.
A když to tak shrnu, vlastně na tom nejsem vůbec špatně. Mohlo by to být mnohem horší. Mohl bych celý volný čas trávit tím, že bezmyšlenkovitě sjíždím TikTok nebo Instagram, jako to dělá spousta lidí — a po dvou hodinách nevědět, co jsem viděl, nebo jestli mi to něco dalo.
Takže jestli je normální koníček něco, co děláš proto, že tě to naplňuje, tak já mám možná víc „koníčků“, než jsem si myslel. Jen nejsou z plakátu. Jsou reálné. A fungují.
Technologie a identita
Ačkoli pracuju v IT, v digitálním světě nejsem žádný průkopník. Spíš takový občasný návštěvník, který se u dveří rozhlédne a zase zmizí. Sociální sítě jsem nikdy nebral moc vážně. Měl jsem Facebook, pak Instagram, a dokonce jsem si jednou stáhl TikTok — vydržel v telefonu přesně jeden den, než jsem ho smazal. Rychle jsem pochopil, že to není prostor, kde bych se cítil doma. Neumím tam zapadnout a ani se o to nesnažím.
Když jsem byl mladší, na Facebook jsem psal celkem aktivně. Byl to způsob, jak být „součástí dění“, jak se ukázat světu. Jenže postupně mi došlo, že moje příspěvky nikoho nezajímají víc než počasí na konci dubna. Tak jsem to nechal být. Instagram dopadl podobně — pár fotek, pár pokusů, a pak přišlo uvědomění, že nic z toho nepotřebuji k životu.
Dnes se tam přihlásím jen tehdy, když potřebuju někomu napsat nebo se naopak ujistit, že mi něco neuteklo. A kdyby se někdo pokusil na základě mých online stop zjistit, kdo vlastně jsem, pravděpodobně by si myslel, že působím jako nějaký asociální, uzavřený, nekomunikativní, podivný psychopat, který nic nesdílí a žije mimo civilizaci. Minimum fotek, nulový obsah, žádné veřejné stopy. Zvenku to může vypadat skoro děsivě.
Jenže já to tak mám rád. Myslím si, že čas strávený online má smysl jen tehdy, když má konkrétní účel. Něco se naučit, něco vytvořit, někomu napsat. A když ten účel zrovna nemám, je pro mě pořád lepší si na chvilku lehnout a zavřít oči. Klidně i bez hluboké myšlenky. I tak z toho mám víc než ze dvou hodin nekonečného scrollování, které ve mně nezanechá vůbec nic.
Netušil jsem, že tenhle článek nakonec bude tak osobní. Ale asi to nešlo jinak. Když člověk začne přemýšlet o tom, co je „normální“, dřív nebo později se dostane k tomu, jak vlastně žije on sám — a to už nejde napsat bez kousku vlastního života mezi řádky.
Doufám, že jste u toho vydrželi. A teď by mě zajímalo, co si o tom myslíte vy. Jak to máte se svými zvyky, vztahy, prací, zdravím, volným časem nebo online světem?
Zajímalo by mě, jestli bychom dokázali najít nějaká společná témata, kdybychom se náhodou potkali u piva nebo vína. Nebo jestli bychom si naopak po pár minutách neměli vůbec co říct.
Možná jsme každý jiný. Možná máme něco společného. A možná je právě v tom ta největší realita „normality“.
Anketa
Zdroje:
