Článek
Všichni kolem mě se snaží být zdraví. Ale ne tak normálně – vědecky zdraví. V kanclu se už nemluví o počasí, ale o hořčíku. Kolega má na stole tři různé krabičky doplňků a hrdě mi oznamuje, že tohle je ta kombinace, po které se „cítí jako nový člověk“. Další kolegyně mění kávu za zelený prášek, prý „zachraňuje mitochondrie“. A já mezitím přemýšlím, jestli by mi nestačila obyčejná voda a kus chleba.
Ne že bych byl proti zdravému životu. Ale mám pocit, že se z toho stala nová náboženská válka. Dnes už nestačí jíst rozumně – musíš jíst správně podle tabulky, mít doplněk na spánek, doplněk na nervy, doplněk na doplňky. A když se zeptáš, jestli to má vůbec smysl, tvůj kamarád se promění v kazatele s přednáškou o mikronutrientech, která trvá dýl než mše.
Jednou jsem omylem řekl, že doplňky neberu. Nastalo ticho, jak když na svatbě řekneš, že nevěříš v lásku. V očích ostatních jsem viděl směs lítosti a zděšení – jako by právě zjistili, že mám smrtelnou nemoc. „Ale to musíš!“ ozvalo se ze všech stran. A já si říkal – opravdu musím?
Začínám mít pocit, že jsme ztratili původní význam slova „zdravý“. Zdravý člověk už není ten, kdo se cítí dobře. Zdravý člověk je ten, kdo má doplněk, plán, detox, dechovou metodu, ledovou sprchu a tabulku v Excelu. Kdo to nemá, je podezřelý. A když se náhodou cítí dobře i bez toho, je to provokatér.
Někdy si čtu příběhy lidí, kteří se dožili stovky. Nikdo z nich nikdy neslyšel o kolagenu, neřešil glykemický index a necvičil power jógu. Jeden říká, že si každý den dal trochu vína, druhý, že nikdy nikam nespěchal. Žádný z nich neměl shaker, aplikaci na měření spánku ani affiliate kód na protein. A já si říkám: možná je tajemství dlouhého života právě v tom, že ho přestaneš analyzovat.
Stačí otevřít jakoukoliv diskuzi o zdraví a máš pocit, že jsi ve válce. Jedni bojují za cukr, druzí proti soli, třetí za to, že všechno je jed, kromě jejich konkrétní značky doplňků. Z každé druhé věty teče agrese – a někdy i protein. Všichni mají screenshot studie, kterou našli někde na blogu, a každý má svého odborníka, který prý „to řekl přesně takhle“.
Jednou jsem napsal pod příspěvek o cukru, že si občas dám kolu. To byla chyba. Okamžitě se spustila lavina: „Cukr je bílá smrt!“ „Tím si ničíš mozek!“ „To bys radši pil moč, to je přirozenější!“ A zatímco jsem se snažil vysvětlit, že to byla jen ironie, mezitím se hádka přelila do tří dalších vláken. Jeden člověk mi poslal video, kde někdo v laboratoři pálí kostku cukru, aby dokázal, že způsobuje zánět. Jiný mi napsal, že jsem oběť korporací. A třetí se mě zeptal, jestli vůbec chápu, co dělá fruktóza s játry.
To všechno jen kvůli tomu, že jsem přiznal, že piju sladké.
Někdy si říkám, že kdyby Kristus žil dnes, nerozdával by chléb a ryby – ale linky na doplňky. A místo vína by bylo matcha latte bez laktózy.
Zajímavé je, že v těchto diskuzích nikdo neposlouchá. Nikdo nechce zjistit, co funguje. Každý chce vyhrát. Tihle lidé nejsou zdraví – oni jsou posedlí. A čím víc tě přesvědčují, že „to myslí dobře“, tím víc vypadáš jako jejich osobní projekt na převýchovu.
Mám známého, který nedávno přestal jíst maso. Nevadí mi to. Vadí mi, že o tom mluví každý den. Posílá mi články, videa, tabulky, a tváří se, že bez tofu se svět zhroutí. Když jsem mu řekl, že mám rád vajíčka, podíval se na mě s pohledem, jako bych mu zabil psa. A přitom ten samý člověk kouří, pije a spí tři hodiny denně. Ale to nevadí – hlavní je, že nemá maso.
Tyhle debaty jsou jako reality show: hodně emocí, málo logiky. A přitom všichni tvrdí, že chtějí „jen pomoct“. Pomoci komu? Sobě? Nebo svému egu, které potřebuje potvrzení, že dělá všechno správně?
Když sleduješ tyhle hádky dost dlouho, začneš si všímat zvláštního paradoxu – čím víc lidé řeší zdraví, tím méně šťastně vypadají. Sedí u obrazovky, rozčilují se kvůli cizímu názoru a srdcem jim projíždí stres, který žádný doplněk nespraví.
Možná by bylo zdravější se prostě usmát, zavřít diskuzi a jít ven. Ale to by nešlo. Protože venku není signál. A bez signálu se nedá sdílet, co si zrovna vzal za vitamín.
Když čtu rozhovory s lidmi, kteří překročili stovku, vždy mě pobaví, jak se jejich odpovědi liší od dnešních návodů na dlouhý život. Nikdo z nich nemluví o doplňcích, kolagenu ani józe při západu slunce. Říkají prosté věci: „Každý den jsem něco dělal.“ „Měla jsem koho pozdravit.“ „Nikdy jsem se moc nerozčilovala.“ Toť vše. Bez detoxu, bez matchy, bez ledové sprchy.
Jedna babička z rozhovoru pro noviny se dožila 104 let a přiznala, že si denně dala sklenku slivovice. Jiný pán, 101 let, kouřil až do devadesáti a říkal, že ho drželo nad vodou, že se pořád těšil, co bude k obědu. Kdyby tihle lidé četli dnešní wellness blogy, asi by se smáli. My tu složitě hledáme rovnováhu, kterou oni měli dávno – prostě tím, že žili.
Často se zapomíná, že zdraví nebylo dřív téma. Byla práce, rodina, pohyb, smích a spánek, když zbyl čas. Nebylo „bio“, nebyly doplňky, ale byli lidé, kteří se smáli, hádali, jedli, co měli, a nijak to neanalyzovali. Možná právě proto byli v pohodě – protože se nikdo nesnažil být dokonalý.
A někdy mám pocit, že ten, kdo chce být zdravý za každou cenu, zapomíná, že život má i chutě. Ti staří lidé měli víc vrásek, ale méně tabulek. A hlavně méně stresu z toho, jestli užil správnou dávku magnézia.
Když si někdy spočítám, kolik lidí kolem mě měsíčně utrácí za doplňky, vychází mi z toho malá hypotéka. Jeden bere prášky na imunitu, druhý na klouby, třetí na spánek, čtvrtý na to, aby mohl vstát dřív a měl energii brát další doplňky. V součtu je to klidně dva, tři tisíce měsíčně. A výsledek? Stejně unavení, stejně ve stresu, jen s lepší sbírkou dóz.
Zdravý život se stal luxusem. Kdo má peníze, ten má vitamíny. Kdo nemá, tomu se říká, že „na sobě nepracuje“. Firmy to dobře vědí – každá kapsle je zabalená do slibů o „rovnováze“ a „energii“, které zní jako z reklamy na nový život. Ale co když by nám víc pomohlo prostě si odpočinout?
Kolikrát slyším lidi říkat, že „investují do svého zdraví“. Jenže často to nejsou investice, ale únik. Místo aby šli na procházku, koupí si magnesium. Místo aby se vyspali, dají si prášek „na vitalitu“. A když se necítí líp, odpověď zní: „Bereš to málo dlouho.“ Takhle by šel obhájit i placebo efekt s fakturou.
Když si představím, že bych všechny ty peníze utracené za doplňky ušetřil, mohl bych mít dovolenou, nové kolo nebo víkend v horách. A možná by to udělalo pro mé zdraví víc než celá ta plastová armáda vitamínů. Jenže to se těžko prodává – „víkend klidu“ nemá příchuť tropického ovoce a nápis superfood.
Zdraví už dávno není jen stav těla. Je to disciplína. Soutěž o to, kdo víc běhá, kdo má lepší suplement, kdo vstává dřív, kdo má chladnější sprchu. Na sítích to vypadá, že kdo se nepotí pod infra lampou, ten nežije naplno. A že zdraví se dá změřit podle počtu aplikací v mobilu.
Když jsem viděl kamaráda, jak si stopuje dech mezi dvěma loky vody, pochopil jsem, že jsme to možná dotáhli moc daleko. Každý krok, každá hodina spánku, každý gram bílkovin – všechno se měří. A měřit znamená kontrolovat. Jenže kontrola se snadno změní v úzkost.
Někdy mám pocit, že dnešní zdravý člověk je nejvíc unavený ze všeho, co musí dělat, aby zdravý vůbec byl. Jako by život byl neustálý test z disciplíny „biohacking“. Když nemáš shaker, nejsi dost vědomý. Když si dáš dort, jsi slaboch. Když se netrápíš v ledové vodě, jsi líný.
Zdraví se stalo statusem. Dřív se lidi chlubili dovolenou, dnes se chlubí počtem doplňků. Fotky lahviček na Instagramu vypadají jako oltáře moderní víry. Všechno čisté, estetické, barevně sladěné. A přitom paradoxně prázdné.
Možná jsme si spletli cíl s cestou. Místo abychom žili, jen neustále ladíme podmínky, abychom mohli začít žít. Ale ten moment nepřijde, protože každý den přibude nový trend, nová výzva, nový doplněk, bez kterého to „nejde“.
Někdy mám chuť se všem těm návodům prostě vysmát. Zavřít prohlížeč, zapomenout na doplňky, vypnout chytrý náramek a dát si obyčejné jídlo bez nutričního kalkulátoru. Ne proto, že bych se vzdal zdraví, ale protože chci mít pokoj. Ticho bez rad, bez doporučení, bez všech těch „musíš“.
Možná je skutečná odvaha být dnes obyčejný. Dát si chleba se sýrem bez výčitek. Nechodit po práci na jógu, ale domů. Spát, když jsi unavený, a ne proto, že aplikace hlásí „čas regenerace“. Prostě být normální člověk, který se nesnaží žít podle tabulek, ale podle nálady.
Zajímavé je, že když to uděláš, nic hrozného se nestane. Svět se nezhroutí, imunita ti nespadne, a možná se poprvé za dlouhou dobu cítíš opravdu lehce. Žádná vina, žádná kontrola. Jen chvíle, kdy si připomeneš, že tělo není projekt.
A možná právě v té normálnosti je kus moudrosti, kterou jsme zapomněli. Naše babičky by se asi smály, kdyby viděly, kolik rituálů jsme kolem zdraví postavili. Ony prostě žily. A my se to teď učíme znovu – jen to nazýváme „slow living“ a děláme z toho kurz za čtyři tisíce.
Nakonec si říkám, že těch „sto jedna věcí pro šťastný život“ možná opravdu existuje – jen vypadají úplně jinak, než jsme čekali. Nemají dávkování ani příchuť mango-marakuja. Neprodává je influencer v mikině s logem vědomí. Nejsou v e-shopu, jsou mezi námi.
Funguje, když si dáš kávu bez výčitek. Když se s někým zasměješ a zapomeneš, kolik jsi toho vypil. Když se pohádáš, ale pak se usmíříš. Když máš den, kdy nic nejde, a stejně ho nevezmeš jako selhání. Když si vzpomeneš, že i chaos je součást zdraví.
Funguje, když nejdeš podle plánu. Když místo suplementu zvolíš procházku. Když místo detoxu vypneš telefon. Když místo kolagenu pozveš kamaráda na pivo a zjistíš, že i smích dělá zázraky pro pleť.
Funguje, když tě baví obyčejnost. Když si občas dáš něco sladkého, i když bys neměl. Když neřešíš, co máš na talíři, ale s kým sedíš u stolu.
Možná zdraví nikdy nebylo o tom, co do sebe hodíš. Možná je to spíš o tom, co si v sobě necháš. Míň pilulek, víc klidu. Míň kontrol, víc života. Ne podle návodů, ale podle sebe. Protože zdraví se spolknout nedá – dá se jen prožít.
Zdroje:
