Článek
Zeptejte se dnes lidí, jak se mají. Často uslyšíte stejnou odpověď. Nestíhám. Mám toho moc. Pořád něco řeším.
Zvláštní je, že to dnes nezní jen jako stížnost. Často je to důkaz důležitosti. Člověk, který nemá čas, působí úspěšně. Plný kalendář vypadá jako známka hodnoty.
Pak je tu někdo, kdo řekne: Mám normální práci. Mám čas na rodinu. Večer si odpočinu. Jsem spokojený.
A najednou to skoro nestačí. Jako by za takovou odpovědí chyběla ambice. Jako by člověk něco vzdal.
Přitom dříve byl volný čas symbolem úspěchu. Lidé pracovali s představou, že jednou budou mít více klidu a méně starostí. Dnes to často působí opačně. Čím víc je člověk vyčerpaný, tím větší uznání získává.
Možná jsme se dostali do doby, ve které se klid začal plést s leností a neustálá zaneprázdněnost se proměnila ve společenský status.
Vyhoření jako nová medaile za zásluhy
Když se lidé baví o úspěchu, často nemluví o výsledcích. Mluví o tom, kolik je to stálo.
Spal jsem čtyři hodiny. Pracoval jsem celý víkend. Měsíc jsem neměl volný den. Takové věty dnes člověk slyší překvapivě často. A ještě překvapivější je reakce okolí. Místo otázky, jestli je to vůbec zdravé, přichází obdiv.
Vznikl dokonce pojem „stress bragging“. Volně přeloženo chlubení se stresem. Člověk neukazuje svůj úspěch, ale množství tlaku, které vydrží. Jako by hodnota člověka rostla s počtem povinností, ne s kvalitou jeho života.
Možná proto dnes získává větší respekt člověk, který je na hraně sil, než člověk, který zvládá stejnou práci bez neustálého vyčerpání. Utrpení začalo fungovat jako důkaz, že to člověk myslí vážně.
Paradox je v tom, že vyhoření není ocenění ani důkaz výjimečnosti. Je to stav, kdy tělo a hlava přestanou zvládat tempo, které po nich člověk dlouhodobě požaduje. Přesto se v některých kruzích mluví o přepracování skoro jako o povinné zastávce na cestě k úspěchu.
Možná jsme se dostali do bodu, kdy už neobdivujeme samotný výsledek. Obdivujeme příběh o tom, kolik bolesti, stresu a únavy bylo potřeba, aby vznikl.
Spokojený člověk se stal podezřelým
Možná největší změna neproběhla v práci, ale v tom, jak společnost hodnotí úspěch.
Představte si člověka s normální prací, stabilním životem a několika blízkými přáteli. Nezakládá firmu, nesbírá sledující a nesnaží se být neustále o krok před ostatními.
Je spokojený.
A právě to dnes někdy působí podezřele.
Takový člověk bývá snadno označen za málo ambiciózního. Ne proto, že by něco nezvládl. Jen se odmítl zapojit do nekonečného závodu za něčím větším.
Moderní společnost neustále vysílá stejný signál. Víc vydělávat. Víc růst. Víc dokazovat. Spokojenost se v takovém prostředí snadno mění v něco, co vypadá jako nedostatek snahy.
Sociální sítě tenhle dojem ještě zesilují. Ukazují lidi, kteří údajně dobývají svět, zatímco klidný život je téměř neviditelný.
Možná jsme si zvykli obdivovat samotný pohyb. A člověk, který nikam nespěchá, pak může vypadat jako poražený. I když možná dosáhl toho, za čím ostatní celý život běží.
Anketa
Můžete si také přečíst:
Zdroje:
https://business.columbia.edu/press-release/cbs-press-releases/lack-leisure-busyness-new-status-symbol
https://business.columbia.edu/sites/default/files-efs/pubfiles/19293/Conspicuous%20Consumption%20of%20Time%20JCR.pdf
https://www.who.int/news/item/28-05-2019-burn-out-an-occupational-phenomenon-international-classification-of-diseases
