Článek
Nikdo mě samozřejmě nenutí použít samoobslužnou pokladnu. Jenže když mám na jedné straně dlouhou frontu a na druhé několik volných pokladen, je ta volba trochu zvláštní. Pokud chci člověka za pokladnou, zaplatím za to vlastním časem.
Právě na to si lidé v diskusích stěžují. Nejde jen o samoobslužné pokladny. Vadí jim pocit, že něco, co mělo být další možností, se pomalu stává samozřejmostí. Že obchod počítá s tím, že zákazník přijde a obslouží se sám.
A tak mě napadá otázka: Kolik práce jsme ochotni převzít, když nám obchod řekne, že je to pro naše pohodlí?
Zákazník jako nejlevnější zaměstnanec?
Na samoobslužných pokladnách mě fascinuje jedna věc. Říkáme tomu automatizace, jenže velkou část práce stále dělá člověk. Jen už to není placený zaměstnanec. Jsem to já. Najdu čárový kód, zboží naskenuji, pečivo vyhledám na obrazovce, ovoce zvážím, zaplatím a všechno si zabalím.
Je to vlastně geniálně jednoduchý model. Část práce se přesunula na zákazníka a ten za ni nechce výplatu ani příplatek za víkend. Je to nadsázka, ale právě tenhle pocit se v diskusích opakuje: když část práce udělám sám, proč za nákup platím stejně?
Představme si stejný princip v restauraci. Objednám si přes obrazovku, dojdu si pro jídlo, odnesu nádobí a sám zaplatím. U východu ještě ukážu účtenku, aby bylo jasné, že jsem něco nezatajil. Cena zůstane stejná. Asi bych se začal ptát, co z toho vlastně mám.
A tady přichází paradox. Obchod mi svěří odbavení nákupu, ale zároveň potřebuje kontrolovat, jestli jsem všechno udělal správně. Věří mi tedy natolik, abych zastoupil pokladního, ale ne natolik, aby mě nemusel hlídat.
Pokud část práce přebírám já, proč se o výhodu nepodělit? Co kdyby byl nákup na samoobslužné pokladně třeba o dvě procenta levnější? Já udělám něco navíc a obchod mi za to něco vrátí. Právě požadavek na slevu se mezi odpůrci samoobslužných pokladen opakuje.
Jenže tady se celý argument obrací. Zastánce samoobsluhy může říct: „Já pro nikoho nepracuji. Já nechci stát ve frontě.“ A má pravdu. S několika věcmi můžu být rychle venku, nákup si skládám vlastním tempem a na nikoho nečekám.
Možná jsme tedy za svou práci něco dostali. Ne peníze, ale čas. Já si nákup odbavím a obchod mě nechá rychleji odejít. Pokud na takovou výměnu přistoupím dobrovolně, není na ní nic špatného.
Jenže právě slovo „dobrovolně“ je důležité.
Navíc když část práce pokladního převezme zákazník, občas se splete nebo si se systémem neporadí. Pak nastupuje zaměstnanec, který odblokovává pokladny, potvrzuje věk a řeší naštvané zákazníky. V diskusích lidé popisují právě jednoho pracovníka pobíhajícího mezi několika samoobslužnými kasami.
Vzniká tak skoro absurdní situace. Obchod předá část práce zákazníkovi a potom potřebuje člověka, který kontroluje a opravuje, jak ji zákazník udělal. Lidská práce úplně nezmizela. Jen jsme dostali její jednodušší část a zaměstnancům zůstaly hlavně problémy.
A kde je hranice? Dnes si sami markujeme nákup. Kdybychom příště měli vybalit karton mléka do regálu, asi bychom se smáli. Je to nadsázka, ale ukazuje něco podstatného.
Největším úspěchem samoobslužných pokladen možná není technologie. Je to to, jak snadno se část práce obchodu může změnit v něco, co zákazník začne považovat za službu pro své vlastní pohodlí.
Dnes nám to připadá normální
Na celé debatě mi nakonec připadá nejzajímavější něco jiného. Ne to, jestli je lepší člověk, nebo obrazovka. Ale jak rychle dokážeme přijmout změnu, která by nám ještě před pár lety připadala zvláštní.
Samoobslužné pokladny mají své odpůrce i nadšené zastánce a české diskuse ukazují obě krajnosti. Možná proto nemá smysl rozhodovat, kdo z nich má pravdu.
Mnohem zajímavější bude sledovat, co přijde dál. Protože jestli jsme si bez většího odporu zvykli dělat část práce sami, možná samoobslužné pokladny nejsou konec změny.
Možná jsou teprve začátek?
- Pomozte mi psát lépe. Prosím, napište, co se vám na článku líbilo, nebo naopak nelíbilo. A pokud vás něčím zaujal, budu rád za lajk
Anketa
Zdroje:
