Článek
Můj největší problém v životě se jmenuje ohleduplnost. A není to tak, že bych ji neměl – spíš naopak. Mám jí možná až moc. Neustále si všímám lidí kolem sebe, snažím se nepřekážet, být tichý tam, kde to vyžaduje klid, a pustit dopředu toho, kdo spěchá. Jenže jakmile tohle dělám, automaticky čekám, že se ostatní budou chovat stejně. A tady začíná peklo.
Někdy mám pocit, že žiju ve světě, kde ohleduplnost vymírá. V tramvaji vás klidně odstrčí puberťák s batohem větším než on sám, na chodníku se lidé zastaví uprostřed davu, aby si napsali zprávu, a na silnicích mám dojem, že polovina řidičů je připravena vás zabít jen proto, že jedete povolenou padesátkou. A já si říkám – jsem já ten divný, že mi to vadí? Nebo se prostě svět změnil tak, že kdo je ohleduplný, je automaticky za blbce?
Když o tom přemýšlím, ohleduplnost není jen „slušnost“. Je to vlastně zvláštní směs empatie a předvídavosti. Člověk se snaží odhadnout, co by druhému mohlo vadit, a vyhnout se tomu. Jenže čím víc se snažím já, tím víc narážím na lidi, kteří se nesnaží vůbec. A čím víc na to koukám, tím víc se mi zdá, že v dnešní době se bezohlednost stává standardem.
Možná je to proto, že ohleduplnost je neviditelná. Když ji projevíte, málokdo si toho všimne. Ale když chybí, bije to do očí. Nikdo vám nepoděkuje, že jste v kině nevytáhli mobil. Ale pokud to uděláte, všichni na vás vrhají vražedné pohledy. Možná právě proto se lidé přestávají snažit – není to oceněné, je to samozřejmé.
Já si ale nemůžu pomoct. Mám v sobě něco jako radar, který neustále snímá okolí. Kdo se tlačí, kdo je nervózní, komu překážím. Někdy mě to vysiluje, protože pak žiju v neustálém napětí, zatímco ostatní si prostě dělají, co chtějí. A já si kladu otázku: je ohleduplnost dar, nebo prokletí?
Často přemýšlím nad tím, jak to vlastně vzniká. Proč je někdo ohleduplný a jiný ne? Já jsem to měl vždycky v sobě – možná proto, že jsem vyrůstal v prostředí, kde se na to dbalo. Moji rodiče mě vedli k tomu, že mám uvolnit místo staršímu, podržet dveře, nebo aspoň říct „děkuju“. Pro mě to byla samozřejmost, která se přenesla i do dospělosti.
Jenže když dneska sleduju lidi kolem sebe, zdá se mi, že ohleduplnost se prostě nerozděluje spravedlivě. Někdo ji má, někdo ne, a zdá se, že na výchově to stojí jen částečně. Vidím děti, které se chovají bezohledně, i když jejich rodiče působí slušně. A naopak – někdy potkáte člověka, který vyrostl v dost divokém prostředí, a přesto je k ostatním ohleduplný. Možná v tom hraje roli i povaha, nějaký přirozený sklon k empatii.
Nedávno jsem četl článek, kde psychologové psali, že empatie se dá trénovat a že lidé, kteří se naučí vnímat emoce druhých, bývají ohleduplnější (studie o empatii). To by znamenalo, že ohleduplnost není jen vrozená, ale může se rozvíjet. Jenže – kolik lidí to dneska opravdu trénuje? Většina má spíš pocit, že čím víc se soustředíš na sebe, tím líp se ti povede.
Když jedu tramvají, vidím ten kontrast nejlíp. Stoji tam starší paní, zjevně by si potřebovala sednout, ale vedle ní teenager zabořený do mobilu ani nezvedne hlavu. V ten moment si říkám: naučí se to někdy? Nebo je to prostě typ člověka, který ohleduplný nebude nikdy?
A pak přemýšlím i nad sebou. Moje ohleduplnost je často spíš reflex než vědomé rozhodnutí. Vstanu, pustím, uvolním. Ale pak čekám, že to bude normální i od ostatních. A když to nepřijde, tak mě to štve. Jenže možná dělám chybu – ohleduplnost se musí dávat bez očekávání. Pokud čekám zpětnou reakci, tak už to vlastně není čistá ohleduplnost, ale směnka, kterou chci jednou vybrat.
Zajímavé taky je, že někdy mě moje vlastní ohleduplnost staví do role outsidera. Někdo to ocení, ale někdo to bere jako slabost. Měl jsem situaci na silnici: nechal jsem vjet auto z vedlejší, a hned za mnou začal řidič troubit, že brzdím provoz. V tu chvíli jsem si uvědomil, že ohleduplnost má i svou cenu – člověk riskuje, že ho ostatní označí za pomalého, nerozhodného, slabého.
Možná právě proto tolik lidí ohleduplnost ani nezkouší. Nevidí v ní výhodu, vidí v ní ztrátu. Jenže já si myslím, že opak je pravda. Ohleduplnost není slabost, je to určitá forma síly – schopnost ovládnout sám sebe a vědomě ustoupit. Jen to není vždycky vidět na první pohled.
Často přemýšlím, jestli je ohleduplnost vůbec výhodná strategie. Všude slyšíme: „Mysli na druhé, buď slušný, pomáhej.“ Jenže pak se rozhlédnu kolem sebe a vidím, že nejvíc se prosazují ti, kteří ohleduplní nejsou. Ti, co se nacpou do fronty, co troubí, co si berou slovo bez čekání. Egoismus má v dnešním světě často navrch.
Když člověk jezdí autem, vidí to denně. Kdo je ohleduplný a pustí druhého, většinou je nakonec ten, kdo stojí v koloně déle. Kdo se nacpe bez ohledu na pravidla, ten je v cíli dřív. A já si pak říkám: co je lepší – zachovat si principy, nebo si prostě ulehčit život a hrát hru stejně tvrdě jako ostatní?
V práci je to podobné. Kolega, co je ochotný pomoct, bývá zavalený úkoly, protože ostatní vědí, že „on to udělá“. Ten, kdo si chrání čas a nemá problém říct ne, se paradoxně dostane dál. Takže co je vlastně výhodnější? Být ohleduplný a riskovat, že vás budou všichni využívat? Nebo být egoista a brát si, co chci?
Já to vidím tak, že ohleduplnost a egoismus nejsou protiklady, ale dvě strategie, které se používají podle prostředí. Někdy funguje jedno, jindy druhé. Jenže pro mě osobně je těžké přepnout. Neumím si jen tak říct: „Teď budu egoista.“ Když to zkusím, připadám si falešně.
Zajímavé je, že výzkumy v psychologii ukazují, že lidé, kteří se chovají prosociálně a ohleduplně, bývají ve výsledku šťastnější a mají lepší vztahy (studie). Egoismus sice krátkodobě přináší výhody, ale dlouhodobě člověka izoluje. Takže otázka není jen „co je výhodnější“, ale spíš „v jakém časovém horizontu“.
Moje zkušenost je, že ohleduplnost se mi občas vrátí. Někdy úplně od neznámého člověka, někdy od někoho z rodiny. Jenže mezitím je spousta situací, kdy se zdá, že je to jen na škodu. A tohle vnitřní dilema mě provází pořád – jestli si zůstat věrný, nebo se začít chovat jako většina.
Mám pocit, že ohleduplnost mizí rychleji než staré papírové jízdenky. Když se podívám kolem sebe, skoro všichni koukají do mobilu. A mobil je vlastně dokonalý stroj na bezohlednost. Když má člověk oči v displeji, nevnímá svět kolem – stojí uprostřed dveří v tramvaji, blokuje chodník, přechází silnici na červenou. A já přemýšlím: jsou opravdu tak bezohlední, nebo jen prostě vypnutí z reality?
Další věc je rychlost dnešní doby. Lidi spěchají. Když spěcháte, přestáváte řešit, kdo stojí vedle vás. Důležité je jen „já, tady a teď“. A tak vzniká mentalita: hlavně rychle do cíle, všechno ostatní je překážka. Možná proto je čím dál víc agresivních řidičů – auto se stane pokračováním ega a silnice bojištěm, kde je ohleduplnost slabost. Studie o agresi za volantem to potvrzují: anonymita v autě dává lidem pocit, že si můžou dovolit víc (studie).
A pak je tu sociální síťová kultura. Na Facebooku nebo Instagramu si lidé zvykli, že je normální se předvádět, hádat a tlačit svůj názor bez ohledu na ostatní. A tohle se pak přelévá i do reality. Čím víc se člověk učí, že jeho hlas je nejdůležitější, tím míň slyší hlasy druhých.
Možná je to taky o tom, že společnost dnes odměňuje dravost. Čím víc si berete pro sebe, tím úspěšnější vypadáte. Ohleduplnost se nedá ukázat v číslech, nedá se dát na životopis ani vyfotit na Instagram. Proto ztrácí hodnotu – aspoň navenek.
Ale nejhorší na tom je pocit, že to je normální. Že když se chováte slušně, jste spíš výjimka než pravidlo. A já si říkám: není tohle ta skutečná epidemie? Epidemie bezohlednosti, která se šíří rychleji než chřipka.
Když vidím bezohledné lidi kolem sebe, mám dvě možnosti. Buď se rozčílím a zkazím si den, nebo to přejdu a nechám to být. Jenže obě cesty mají háček. Vztekat se je zbytečné – jim je to jedno, a mně to jen zvedne tlak. Přejít to zase znamená, že ve mně roste pocit bezmoci. Tak kde je ta třetí cesta?
Občas přemýšlím, jestli se dá okolí vychovat. Jestli má smysl upozorňovat lidi, když dělají něco bezohledného. Jenže zkušenost je většinou stejná: buď vás pošlou k čertu, nebo vás ignorují. Výsledek nula. A já si pak říkám, že možná je jednodušší změnit sám sebe než ostatní. Přenastavit si hlavu tak, aby mě to tolik nerozčilovalo.
Zajímavé je, že psychologové mluví o tzv. kontrole reakce. Nemůžu změnit, že někdo telefonuje na hlasitý odposlech v tramvaji, ale můžu změnit, jak moc mě to rozhodí. Je to prý otázka tréninku, podobně jako meditace nebo mindfulness (studie). V praxi to znamená naučit se ignorovat věci, na které nemám vliv.
Někdy ale cítím, že mlčet není řešení. Jsou situace, kdy se člověk prostě musí ozvat. Třeba na silnici, když někdo ohrožuje ostatní. Nebo když někdo v tramvaji sprostě nadává dítěti. V takových chvílích mám pocit, že moje ohleduplnost nesmí znamenat zbabělost. Protože jinak se z ohleduplného člověka stane jen tichý pozorovatel chaosu.
Takže co s tím? Myslím, že ohleduplnost se musí kombinovat se schopností nastavit hranice. Nebýt ten, kdo všechno přejde, ale ani ten, kdo se kvůli každé hlouposti rozčiluje. Je to balanc – a ten je sakra těžký.
Když jsem hledal, co na téma ohleduplnosti říká věda, zjistil jsem jednu zajímavou věc: ohleduplní lidé mají nejen lepší vztahy, ale i vyšší pocit štěstí. Psychologové tomu říkají „prosociální chování“ – když se chováte ohleduplně k druhým, aktivují se v mozku centra odměny a vy sami se cítíte líp (studie). Takže vlastně ohleduplnost není jen oběť, ale i investice do vlastního duševního zdraví.
Fascinující je taky, jak moc ohleduplnost souvisí s empatií. Děti, které vyrůstají v prostředí, kde rodiče dávají najevo porozumění a citlivost, mají vyšší šanci, že z nich vyrostou ohleduplní dospělí (studie). Což je pro mě jako rodiče dost důležité téma. Znamená to, že když se snažím být ohleduplný já, předávám tu lekci i svým dětem – i když o tom třeba nikdy nemluvíme nahlas.
Na druhé straně existují teorie, že určité množství egoismu je v životě nutné. Filosofové by řekli, že člověk bez schopnosti prosadit sebe sama zůstane v davu a nechá se převálcovat. Stoikové zase učili, že se nemáme zbytečně rozčilovat nad tím, co nemůžeme ovlivnit. Pokud je někdo bezohledný, máme možnost ovládnout alespoň svoji reakci. To je podle mě praktická moudrost i do dnešní doby.
Zajímavý pohled má i Bible. „Miluj bližního svého jako sebe samého.“ To znamená, že ohleduplnost musí stát na dvou nohách: vážit si druhých, ale i sám sebe. Pokud se člověk obětuje až k vlastnímu sebezničení, není to ohleduplnost, ale hloupost. A pokud miluje jen sám sebe, je to čistý egoismus. Pointa je v rovnováze.
Moderní psychologie se k tomu vlastně vrací z jiného konce. Ukazuje, že největší výhody mají lidé, kteří dokážou být ohleduplní, ale zároveň umějí nastavit hranice. To znamená: umím se ozvat, když mě někdo přetlačuje, ale většinu času se snažím fungovat v klidu. A já si říkám – není tohle ten skutečný ideál?
Největší dilema mám u výchovy svých dětí. Chci je naučit být ohleduplné – aby myslely na druhé, dokázaly se zastavit a nabídnout pomoc. Jenže zároveň nechci, aby se z nich staly naivní oběti, které každý egoista převálcuje. A tady stojím před otázkou: jak tuhle rovnováhu nastavit?
Když vidím, co se děje kolem, mám občas chuť učit děti, že svět není fér a že kdo se prosazuje nejhlasitěji, ten vyhrává. Jenže vím, že kdybych šel touhle cestou, vychoval bych z nich jen další bezohledné dospělé, kteří budou šířit ten samý problém, který mě dneska tolik štve. A to nechci.
Na druhé straně, pokud je povedu jen k ohleduplnosti, bojím se, že je život semele. Protože být pořád ten, kdo uhnul, pustil, poděkoval, znamená někdy stát vzadu, zatímco dravější spolužáci berou všechno před očima. A dítě by nemělo vyrůstat s pocitem, že ohleduplnost = slabost.
Podle psychologů je klíč v kombinaci – vychovávat děti k empatii, ale zároveň k sebeprosazení. Výzkumy ukazují, že když se dítě naučí chápat emoce druhých a zároveň má jistotu, že jeho vlastní hranice jsou důležité, vyroste z něj dospělý, který se umí ozvat, ale zbytečně druhým neubližuje (studie). To je přesně ta rovnováha, kterou bych chtěl předat i svým dětem.
Někdy si kladu otázku: je lepší mít ohleduplné dítě, nebo dítě, které si nenechá sr*t na hlavu? Odpověď asi je – obojí. Jenže to se snadněji řekne než udělá. Protože to, co denně vidí ve světě kolem sebe, má obrovský vliv. A já můžu být ohleduplný, jak chci, ale pokud uvidí v tramvaji, že vyhrává ten nejdrzejší, ten obraz je silnější než moje slova.
Takže nakonec nezbývá než jít příkladem a doufat, že si děti samy vyberou správný mix. A že pochopí, že ohleduplnost není o tom nechat se využívat, ale o tom žít tak, aby vedle nich bylo druhým líp.
Když se ohlédnu zpátky, pořád mi vychází, že ohleduplnost je dar i prokletí zároveň. Na jednu stranu vás nutí dělat věci, kterých si málokdo všimne. Na druhou stranu vám dává čisté svědomí a pocit, že žijete tak, jak byste chtěli, aby se žilo i vám.
Neznamená to být naivní. Ohleduplnost není o tom nechat si všechno líbit, ale o tom mít v sobě hranici, za kterou už nejdete. A právě to je podle mě ten nejtěžší úkol – najít rovnováhu mezi tím, kdy ustoupit, a kdy se ozvat.
Já sám pořád hledám odpověď. V tramvaji, na silnici, doma s rodinou. Každý den mě to nutí přemýšlet, jestli být ohleduplný je slabost, nebo síla. A čím víc lidí potkávám, tím víc si uvědomuju, že odpověď není univerzální.
Zdroje:
