Článek
Když si hraju se svým psem, mám pocit, že se svět na chvíli zastaví. Hází mi míček, tahá deku, nebo jen leží vedle mě a dýchá tak, že se u toho sám uklidním. V tu chvíli se cítím líp. Jako by se stres z práce rozplynul, hlava se vypnula a tělo si oddechlo.
A právě v takových chvílích mě napadlo – je to jen moje představa, nebo pes opravdu působí na zdraví člověka? Je to čistá radost, placebo, nebo na to existuje nějaký důkaz?
Začal jsem si všímat, že nejsem jediný. Znám lidi, co říkají, že bez psa by je už dávno sežraly nervy. A pak i jiné, co si klepou na čelo, že „pes je jen práce navíc“. A tak se mi v hlavě rozjela tahle otázka: potřebujeme psy pro zdraví a štěstí rodiny, nebo je to jen náš kulturní zvyk?
Když jsem si začal všímat, jak moc mě můj pes uklidňuje, napadlo mě: není to jen pocit? Tak jsem se začal hrabat v článcích a studiích, a zjistil jsem, že věda k tomu už leccos říká.
Například četl jsem, že když člověk hladí psa, zvyšuje se mu hladina oxytocinu – hormonu důvěry a klidu. Zároveň klesá kortizol, stresový hormon, a to není jen nějaká „ezoterika“, ale reálně měřené výsledky. Přesně ten pocit, co mám, když mi pes leží u nohou a já se díky tomu uklidním po blbém dni.
U dětí se to zase spojuje s imunitou. Prý když vyrůstají v domácnosti se psem, mají nižší riziko alergií a astmatu. Zní to skoro paradoxně – místo sterilního prostředí pes nosí do bytu špínu, bakterie, chlupy… a výsledek je zdravější dítě. A já si říkám: není to přesně ta špína, kterou dnešní děti potřebují?
A pak jsem narazil na studii, že lidé se psy mají menší riziko srdečních onemocnění. Někdo to vysvětluje tak, že prostě víc chodí – pes tě donutí jít ven, i když prší. Takže otázka je: léčí nás pes, nebo to, že se díky němu hýbeme?
Všechno to dohromady ale ukazuje, že pes opravdu zasahuje do našeho zdraví víc, než si myslíme. A přitom to celé začíná tak obyčejně – že na něj sáhneš a máš hned lepší náladu.
Když vidím svého psa, hned se mi zvedne nálada. Ale zároveň znám lidi, kteří se při pohledu na psa otřepou, jako by viděli krysu. A já si vždycky říkám: jak je možné, že jeden člověk se při hře se psem uklidní a druhý má chuť utéct?
Četl jsem o výzkumech, které říkají, že vztah ke zvířatům hodně souvisí s empatií. Ti, kdo jsou otevřenější a citlivější, mívají ke zvířatům pozitivní vztah. Ti, co empatii tolik nemají, nebo jsou spíš chladnější, zvířata tolik nevyhledávají. Ale není to tak jednoduché.
Někdy je to prostě trauma z dětství – špatná zkušenost, pokousání, nebo rodiče, kteří dítěti vtloukali do hlavy, že „pes je špinavý“. A pak se z toho stane celoživotní odpor. Jenže to není jen o psech. Často se tenhle přístup přenáší i do vztahů s lidmi. Kdo se neumí naladit na psa, neumí se často naladit ani na ostatní. Ne vždy, ale je to častý vzorec.
A pak tu jsou předsudky: „Pes do bytu nepatří.“ „Kdo nemá psa, je divný.“ „Kdo psy nesnáší, musí být špatný člověk.“ Tohle se ve společnosti neskutečně silně drží. Přitom to může být i úplně prosté – někdo prostě nemá rád hluk, chlupy a chaos. Je to ale hned známka, že je „špatný“?
Mě osobně tahle otázka fascinuje. Protože pes je vlastně takové zrcadlo lidské povahy. Někdo v něm vidí radost, bezpečí a rodinu. Někdo jen špínu a zátěž. A co to vypovídá o nás samotných, o našich vztazích a o tom, jak fungujeme mezi sebou? To je něco, co stojí za přemýšlení.
Když se bavím s lidmi o psech, narazím vždycky na stejný paradox. Na jedné straně tu máme tu mantru „pes je člen rodiny“. Na druhé straně slyším: „velký pes do bytu nepatří“. A já přemýšlím – kde se tyhle protichůdné postoje vůbec berou?
Znám kamarádku, co má dva obří labradory v bytě 2+1. Chodí s nimi ven třikrát denně, běhají s ní víc kilometrů, než já ujedu na kole. A pak přijde někdo na návštěvu a řekne: „chudáci psi, to je týrání v tomhle bytě.“ Přitom ti psi mají víc pohybu než většina lidí v paneláku. Tak kde je pravda?
A pak je tu druhá rovina – pes jako statusový symbol. Malé plemeno v kabelce, módní buldočci na Instagramu, „hlídači“ na zahradách, co mají spíš ukázat majitelovo ego než reálně hlídat. Někdy se zdá, že pes je víc vizitkou člověka než parťákem.
K tomu přidej stigma: pokud psa nemáš, slyšíš: „Ty nemáš rád zvířata?“ Jako by absence psa byla známka, že jsi divný. A naopak – pokud psa máš, ale „špatně“ se o něj staráš (podle měřítek ostatních), okamžitě jsi terčem kritiky.
Všechno dohromady ukazuje, že pes není jen mazlíček. Je to společenský lakmusový papírek. Ukazuje, kdo jsme, co si o sobě myslíme a jak nás vidí ostatní. A občas je v tom víc předsudků a pózy než skutečné lásky ke zvířeti.
Když se bavíme o psech, obvykle slyším jen samé plusy: zdraví, radost, rodina. Ale pravda je, že pes není jen hebký antidepresivní polštářek. Jsou tu i věci, o kterých se moc nemluví – protože se k nim nikdo nechce přiznat.
Začnu z vlastní zkušenosti: já mám malého psa, ale i tak se občas bojím, co by udělal, kdyby ho někdo vyprovokoval. Stačí, aby dítě sáhlo na špatné místo, a pes může kousnout. A i když je to „jen“ malý kousanec, trauma z toho zůstane. Znám pár rodin, kde po jedné špatné zkušenosti skončil pes v útulku.
Pak jsou tu alergie. Často slyším, že „děti se psem jsou zdravější“. Ale co když ne? Co když se u dítěte spustí silná alergická reakce? Vím o rodinách, které musely psa dát pryč právě kvůli alergii dítěte – a to je jedna z nejtěžších věcí, které může rodina udělat.
Další problém je finanční a časový. Pes není jen radost, je to taky účet: veterinář, granule, očkování, dovolená. Kdo se o něj postará, když jedem pryč? A kolik z nás se upřímně přizná, že psa bral hlavně jako radost pro děti, ale nakonec to celé leží na rodičích?
A úplně na konec – rozchody a rozvody. Zní to možná směšně, ale znám pár, co se hádal o psa víc než o byt. Najednou je pes uprostřed sporu, kdo si ho nechá, kdo má víc času, kdo je „lepší páníček“. Pes jako předmět opatrovnictví – něco, co nikdo nechce řešit, ale stává se to častěji, než si připouštíme.
Tohle všechno jsou věci, které se v článcích o „blahodárném vlivu psů“ obvykle neřeší. Ale patří to k realitě. Pes není jenom lék, je to i zkouška. Zkouška vztahů, zodpovědnosti a schopnosti říct si pravdu o tom, jestli na to máme.
Někdy mě napadne, že bez psa by můj život vypadal úplně jinak – možná klidnější, možná prázdnější. On je ten, kdo mě vítá u dveří bez ohledu na to, jaký jsem měl den. Ten, kdo mě donutí jít ven i v dešti, když já bych se nejradši zakopal doma pod peřinu.
A pak přemýšlím: opravdu potřebujeme psy, nebo potřebujeme spíš jeden druhého? Je pes skutečně zdrojem zdraví a radosti, nebo jen připomínkou toho, že člověk nemůže žít sám v bublině práce a povinností?
Některé rodiny psa berou jako „pojítko“ – děti mají radost, rodiče pocit, že dělají něco dobrého. Jiné rodiny psa vůbec nepotřebují a přesto fungují skvěle. Tak kde je pravda? Je pes opravdu lék, nebo jen zvyk, který se předává z generace na generaci, protože se říká, že pes je přítel člověka?
Můj vlastní pes mi radost dává, to je bez debat. Ale jestli by mi bez něj chybělo zdraví nebo štěstí, to už nevím. Možná bych si našel jiný důvod jít ven. Možná bych hledal radost jinde. A možná právě v tom je celé kouzlo – pes nám ukazuje, že radost není složitá. Stačí někdo, kdo se k nám rád přitulí a neptá se, jestli máme hotovou práci nebo zaplacené složenky.
Takže vám tu otázku vracím: potřebujeme psa, abychom byli zdravější a šťastnější, nebo je to jen příběh, kterému věříme? A co když je pes jen prostředníkem, který nám připomíná, že to nejdůležitější máme hledat mezi sebou?
Zdroje:
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC1289326/
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC10262044
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC8581575
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/31592726
https://www.ahajournals.org/doi/10.1161/CIRCOUTCOMES.119.005554
