Článek
Stačí jedna tragická zpráva a internet zaplaví vlna emocí. Lidé píší, že je to strašné, posílají srdíčka, zapalují virtuální svíčky a přejí neznámým lidem hodně sil. Na první pohled to vypadá, že dnešní společnost překypuje soucitem. Nikdy v historii totiž nebylo tak snadné dát veřejně najevo účast s cizím neštěstím.
Přesto se zdá, že mezi tím, co lidé říkají, a tím, jak se společnost chová, existuje zvláštní rozpor. O některých tragédiích se mluví celé dny, jiné zmizí ze zájmu překvapivě rychle. Jako by samotné neštěstí nebylo tím hlavním, co rozhoduje o pozornosti veřejnosti.
Čím déle to pozoruji, tím víc si říkám, že problém možná neleží v nedostatku empatie. Spíš v něčem mnohem méně nápadném, o čem se příliš nemluví. A právě tomu se chci v tomto článku věnovat.
Oběť dnes. Překážka zítra.
Společnost často tvrdí, že jí záleží na slabších. Jenže to platí hlavně do chvíle, než jejich problém začne zasahovat do běžného života. Neštěstí budí soucit z bezpečné vzdálenosti. Jakmile se přiblíží, přestává být tragédií a stává se nepříjemností, kterou je potřeba co nejrychleji vyřešit.
Přitom se nezměnil člověk v nouzi. Změnila se jen vzdálenost, ze které se na něj společnost dívá.
Stačí se podívat na běžné situace. Bezdomovec na fotografii vyvolává soucit. Bezdomovec před domem vyvolává stížnosti. Dlouhodobě nemocný kolega si první týdny vyslechne podporu. Po několika měsících se častěji řeší, kdo za něj musí pracovat.
Senioři si podle společnosti zaslouží úctu, dokud nezdržují frontu nebo provoz. Lidé s psychickými problémy mají mít pomoc, ale jakmile jejich nemoc začne narušovat klid okolí, soucit rychle střídá požadavek, aby s tím někdo okamžitě něco udělal.
Stejný vzorec se opakuje znovu a znovu. Společnosti často nevadí samotné cizí neštěstí. Vadí jí jeho důsledky.
Dokud je bolest schovaná v televizní reportáži nebo na displeji telefonu, není těžké vyjadřovat empatii. Ve chvíli, kdy začne stát čas, peníze, pohodlí nebo klid, mění se pohled veřejnosti překvapivě rychle. Najednou už nejde o to, jak člověku pomoci, ale jak problém co nejrychleji dostat z očí.
Možná právě proto se stále častěji mluví o tom, že společnost ztrácí lidskost. Jenže možná ji neztratila. Jen má velmi přesně vymezené hranice. Končí přesně tam, kde soucit přestává být pohodlný.
A právě to může být mnohem nepříjemnější pravda než představa, že lidé jednoduše přestali být empatičtí.
Nechceme méně neštěstí. Chceme ho méně vidět.
Možná právě proto společnost tak často řeší následky místo příčin. Neštěstí nechce mít na očích. Bezdomovec má zmizet z náměstí. Závislý z ulice. Psychicky nemocný ze sousedství. Chudoba z centra města.
Jakmile problém přestane být vidět, vzniká pocit, že se vlastně něco vyřešilo. Jenže člověk nezmizel. Jen byl odsunut jinam.
Tohle není jen otázka politiky nebo úřadů. Je to způsob přemýšlení, který se opakuje napříč celou společností. Mnohem víc energie se věnuje tomu, aby cizí trápení nerušilo okolí, než tomu, aby ho bylo skutečně méně.
Je jednodušší odstranit připomínku problému než samotný problém.
Možná právě proto dnešní společnost působí velmi soucitně, ale jen do chvíle, kdy soucit něco stojí. Právě tehdy se ukáže, jestli jde opravdu o zájem pomoci člověku, nebo jen o snahu zachovat si vlastní pohodlí.
Anketa
Zdroje:
