Článek
Celý můj život jsem bojoval o přežití v narcistické rodině a následně i ve vztazích postavených na stejných vzorcích. Bez té síly bych tu dnes nebyl.
Nebyla to možnost volby, byla to chuť žít.
K životu se dostávám až teď.
Už nechci bojovat o přežití a nechci poslouchat, jak jsem silný.
Je mi to v cestě k životu k ničemu. A obdiv je to poslední, co moje ego teď potřebuje.
Navíc tahle síla lidi ode mě spíš odrazuje.
Nechci, aby se lidé báli mé síly, která byla nutná pro moje přežití.
Chci být sám sebou, aniž by z toho měl někdo strach a aby lidé ze mě neměli strach, když jsem skutečný.
Chci žít. Ne vést další boj.
Když síla přestává dávat smysl.
Přemýšlel jsem, jak pojmenovat onu sílu, kterou mi lidé zmiňují jako něco, na co bych měl být hrdý.
„Nevím, co s tím, tak to aspoň pojmenuju hezky.“
To je podle mě přesné pojmenování té síly, která mi nijak nepomáhá najít život bez boje.
Místo toho, aby někdo řekl:
„Už nemusíš bojovat. Vidím, čím sis prošel. Snažíš se to pochopit, uzdravit a začít žít. A na život už nemusíš být sám.“
…přijde chvála na mou sílu.
A jakmile přijde chvála na sílu, není už prostor pro slabost. Přitom slabost je také součástí mě.
Jakmile bych ukázal slabost, musel bych zase dovozovat jak silný dokážu být.
Další kruh, ve kterém není místo pro celistvost.
Nechci soudit ostatní, že mi nepomáhají tak, jak bych potřeboval.
Ale chci najít člověka, se kterým bych mohl mluvit o životě. Bez boje. Bez iluzí a povrchnosti. Beze strachu, že být sám sebou znamená, že tím někoho ohrožuji.
Moje síla nikdy nebyla zbraň. A nikdy jí nebude.
Možná i proto, že ten, kdo byl obětním beránkem v narcistické rodině, se naučil vnímat druhé velmi citlivě a pokud by svou sílu proti někomu použil, ublížil by tím jen sám sobě. Není možné ji používat jako zbraň, protože tato síla byla vždy sebeobranou pro vlastní přežití.
Můžu říct něco, co bolí. Můžu ukázat něco, co lidé nechtějí vidět.
Ale není to útok.
Jsem to já. Jen už nemlčím, abych byl přijat.
A tady nastává další věc, kterou si uvědomuji.
Být jen empatem není celistvost.
Myslel jsem si, že být empatem je moje podstata. Že právě tohle je to, kým jsem.
Není. Je to jen část mě.
Je to schopnost, kterou jsem si vytvořil, abych přežil.
Abych se dokázal orientovat v prostředí, kde bylo potřeba cítit druhé víc než sebe.
Spousta lidí si na empatii staví identitu. Někdy i životní směr.
Ale empatie sama o sobě není život.
Já už nechci být jen empat.
Nechci být ani oběť.
Chci být člověk.
A právě tady nastává další paradox.
Cesta k uzdravení nevede přes další ticho. Vede přes celistvost. Přes svobodu. Přes to být sám sebou.
Jenže člověk, který byl celý život přijímán jen pod podmínkou, že nebude plně sám sebou, o tohle přijetí přijde.
Rodina s narcistickým rodičem ho nikdy nepřijme celistvého, protože se vzdal své role a tak v rodině už nemá žádné místo.
A nepřijmou ho často ani přátelé.
Vztahy, které byly postavené na přizpůsobování, se začnou rozpadat.
Stačí přestat mlčet… a lidé zmizí lusknutím prstu, jako by tam ani nikdy nebyli.
A tak zůstane samota.
Samota, která se snadno změní v izolaci.
Ale já už nejsem na bojišti.
Přesto mám někdy pocit, že se mnou lidé dál vedou tichý boj.
Jsi silný/ jsi slabý.
Lidé, kteří onu sílu obdivují a lidé, kteří ji naopak považují za slabost. Nic mezi. Opět dva extrémy, ve kterých obětní beránek vyrůstal s narcistickým rodičem.
Já už v téhle bitvě nechci být a už vůbec nechci žít mezi dvěma extrémy, ze kterých si musím vybrat, aby mě lidé měli kam zařadit.
Jsem silný v boji o přežití, ale zároveň jsem v životě křehký jako porcelán. Tedy někde mezi tím vším. V prostoru mezi.
Chci být tím, kým jsem vždy byl.
Člověkem.
To mi bohatě stačí, ať to znamená slabost nebo sílu.
Pro některé je to příliš.
Pro jiné málo.
Staré odchází.
Nové ještě nepřišlo.
A v tom prostoru mezi vzniká prázdnota a zmatek.
Otázky, na které zatím nemám odpovědi, protože se už netýkají minulosti, ale budoucnosti.
Možná je to právě ten prostor mezi, kde se učím být člověkem bez boje.
Bez rolí. Bez role oběti. Bez role někoho, kdo musí mlčet, aby byl přijat.
Nevím ještě, jak přesně ten život vypadá.
Ale vím, že existuje.
A možná někde existuje i člověk, který se nebude bát, když budu skutečný.
Do té doby nezbývá než věřit tomu, co cítím uvnitř.
Ne jako náhradu za ostatní, ale jako kompas, který mě k nim jednou dovede.
