Článek
A váš šéf to nejen pochopí, ale dokonce vás v tom podpoří?
Zní to šíleně, že jo?
Přitom je to vlastně totéž, jako říct, že musíte jít na operaci, bez které byste nemohli dál fungovat, a že se z ní budete léčit klidně i několik let. To nikomu šílené nepřijde. Protože přeci jde o zdraví.
Proč se tedy duševnímu zdraví říká zdraví?
Proč se tomu třeba neříká „duševní věc“?
Proč není brané stejně jako tělesné zdraví, pro které máme nastavený celý zdravotní systém?
Jsme nějací roboti? Opravíme tělo, aby mohlo zpátky do práce, a mysl?
Ta to nějak zvládne. Bez prostoru. Bez uzdravování.
A mysl to skutečně dokáže.
Někdy jí stačí pomoc léky nebo jinými závislostmi.
Někdy si vytvoří něco, co ji ochrání úplně, třeba narcismus, který hlavu „vyléčí“ kompletně, nenávratně a bez možnosti skutečného uzdravení.
Tak jako u mého otce a kamaráda. Ale mnohem horší je, že narcismus začal ovládat veškerý prostor, od politiků až po terapeuty, aniž by jsme věděli, s kým máme tu čest.
Když jsem se začal věnovat svému duševnímu zdraví, paradoxně jsem ten největší boj nesváděl sám se sebou, ale s lidmi ve svém okolí.
Jak se máš?
Dobře. Už nějaký čas se věnuji sám sobě.
To máš tolik času?
Nemám.
A není to sobecký?
Není.
A kde jsi vzal tolik času?
Udělal jsem si ho.
A do toho pracuješ?
V téhle fázi, ve které teď jsem, pracovat nemůžu.
A kde teda bereš peníze?
Žiju hlavně z úspor, které jsem měl na útěk do ciziny.
Aha. A nebylo by lepší ty peníze investovat?
Vždyť jsem je investoval. Do sebe. Nejlepší investice ever.
A jak se teď dostaneš do ciziny?
To nevím.
A co budeš dělat, až ti dojdou peníze?
To taky nevím. Ale začínáš mě strašit svými strachy.
A nebylo by lepší…
Nebylo. To nejlepší dělám teď.
To nechápu.
V pořádku. Já to taky nechápal. Dokud jsem si neudělal čas na sebe a nezačal to chápat.
Aha… ale to já si dovolit nemůžu. Já musím. Já mám. Já nemám. Já potřebuji. Já nemůžu.
A co já s tím? Mám tě v tom podpořit?
To ne. Jen že ne všichni máme takové možnosti jako ty.
To není pravda. Čas máme všichni stejný.
To jo, ale ty možnosti…
To nejsou možnosti. To je volba. A já jsem si vybral sebe.
To mi přijde sobecký.
V pořádku. Mně to taky přišlo sobecký. Protože jsem nechápal, co to vlastně znamená.
Jakmile se začnete věnovat sobě, začne boj především s ostatními.
Ten vlastní boj paradoxně není tak náročný. Všechno cítíte. Jen čekáte na nějaké potvrzení, že to, co děláte, dává smysl.
Jakmile ale přijde hodnocení zvenku, snadno se ztratíte. Protože to s vámi často nemá moc společného.
Lidé si do vás začnou odkládat svoje věci. Svoje strachy.
A pokud jim uvěříte, ztratíte sami sebe.
Žijeme v systému, který nás učí opravovat tělo, abychom mohli fungovat, podávat výkon a vrátit se do práce.
Ale mysl se v tomhle systému bere jako něco, co má vydržet. Mlčet. Přizpůsobit se.
A zhroutí se až ve chvíli, kdy už opravdu nemůže dál.
Mám v sobě obrovské množství strachů a závislostí, se kterými se budu muset ještě poprat.
Protože jsem si nikdy skutečně neudělal čas na sebe.
To je teď můj boj.
Ne to, kdo má jaké možnosti.
Ne to, kdo co „může“ nebo „nemůže“.
Ale to, že jsem se konečně rozhodl dát své mysli stejnou péči, jakou bych dal tělu.
A zůstat u toho, i když to zvenku nedává smysl.
