Článek
Partnerské vztahy
Když jsem chodil s holkou z rozvrácené rodiny, rozuměl jsem jí, jak se cítí a co si asi prožila, ale ona mně vůbec ne, protože pro ni jsem pocházel z tradiční rodiny, kde jsou rodiče stále spolu, takže se tak i ke mně chovala. Jako k někomu, kdo nemůže mít ponětí, co si zažila, a ještě mi mou rodinu záviděla.
Když jsem chodil s holkou, která byla z tradiční rodiny, nerozuměl jsem jí zase já, protože to nemělo nic společného s tím, v čem jsem vyrůstal já, a tak jsem se k ní i choval a záviděl jí její rodinu.
Věřím, že jsem s nejednou holkou chodil hlavně kvůli jejím skvělým rodičům. S rodiči přítelkyně jsem si často rozuměl více než se samotnou přítelkyní.
Obětní beránek od narcistického rodiče totiž nepatří do rozvrácené rodiny, ale ani do tradiční milující rodiny.
Narcista mu místo skutečné rodiny vytvořil projekt, ve kterém mu dal roli, která znamená neustále se obětovat se pro narcisty, aniž by sám byl někým milován.
Tohle pochopit bylo téměř nemožné, ale o tom jsou jiné mé články.
Tohle vlastně ještě nic není, protože tu byla mnohem náročnější věc na pochopení a tím byla láska obětního beránka.
Většina mých článků je zároveň mým osobním příběhem, který je hlavně o bolesti.
Proto jsem si také před lety založil svůj anonymní terapeutický blog, ve kterém jsem popisoval objevení všech vzorců, traumat a bolesti, které jsem se snažil pochopit.
Všechny tyto články byly psány z mé bolesti, ale jakmile jsem svou bolest přijal za vlastní, už jsem nemohl dál psát ze své pozice bolesti a tím blog pro mě ztratil smysl.
Tento příspěvek o lásce jsem chtěl upravit do verze, která by už nebyla terapeutická, ale aby ukázal vzorce širší veřejnosti. Nakonec jsem se rozhodl, že ho zveřejním v podobě ze svého starého blogu, tedy především z mé bolesti.
Protože láska je hlavně o bolesti.
Láska obětního beránka…
od narcistického otce, kterému oddaně slouží jeho žena, která není schopná lásky k vlastním dětem.
Když jsem se, v jedné své fázi cesty po probouzení ze svých vzorců, sešel se svou dávnou životní láskou a svou dlouholetou kamarádkou, uvědomil jsem si naplno, co jsem vlastně celou dobu považoval za lásku.
Miloval jsem ji jako nikoho jiného, byla pro mě naprosto vším a rozchod s ní mě zlomil na několik let.
Po rozchodu se z nás stali dlouholetí přátelé. Myslel jsem si, že si vzájemně rozumíme a pomáháme i po rozchodu. Byl jsem rád, že ji mám stále ve svém životě. Nikdy jsme se nehádali, nikdy jsme si neřekli nic hnusného. To je přeci vzácné. Přátelství za to stálo.
Byl jsem hrozný hlupák.
Vůbec jsem netušil, co vlastně tak moc miluji.
Miloval jsem totiž člověka, který nemá absolutně ponětí, co je to láska.
Má bývalá životní láska zná jenom jednu nikdy nekončící lásku, k sobě, přitom sama se sebou nedokáže vydržet. A tak si hledá partnery, kteří skutečnou lásku hledají a nabízejí.
Tehdy se se mnou rozešla, protože se potřebovala rozvinout, růst a já ji v tom nebránil. A tak si našla někoho jiného…mou kopii, která ale byla na rozdíl ode mě plná lásky. Já už jí nemohl dát více lásky, protože jsem od ní žádnou nedostával, a tak mě musela opustit, i když tvrdila, že mě stále miluje.
Když jsem se s ní nedávno sešel, svěřila se mi, že zrovna opouští dalšího muže, který ji miluje, aby opět mohla růst a rozvíjet se. Nikdo ji nesmí v jejím rozkvětu brzdit a už vůbec ne nějaká láska.
V tom jsem si plně uvědomil, co považuje za lásku a že to nemá nic společného s tím, co já považuji za lásku.
Vždy jsem ji považoval za kreativní a nadanou ženu a snažil se jí v tom podporovat. Pravdou ale je opět opak.
Jediný její talent je, že se dokáže obklopit talentovanými lidmi nebo lidmi, kteří ji milují, aby se sama mohla milovat a považovat se za talentovanou a kreativní osobu. Ale jejich zásluhu na jejím životě nikdy nepřizná, protože věří, že je to přesně naopak.
To díky ní jsou lidé kreativní, rozvíjejí svůj talent a díky její lásce k nim, rostou. To ona je tu, kdo pomáhá lidem a dává jim lásku. Ale pravdou je, že po ní zbyde jen poušť, spálená země, naprostá prázdnota. To je totiž jediné, co nabízí, prázdnotu.
Má životní láska byla prázdný vysavač, který když už neměl co vysávat, šel prostě vysávat někam jinam.
Nechci ji soudit ani odsuzovat. Jediný, koho mohu soudit, jsem já. Minulost jsem jí odpustil a kým je teď, je její věc. Pro mě je důležité umět popsat co jsem tolik let miloval a kvůli čemu jsem se tak trápil a nemít tohle už ve svém životě.
Vysavače.
To já si od životní lásky nechal ubližovat, stejně jako jsem si nechal ubližovat od své matky a je jedno, že jsem za to nemohl, protože je jen na mně kým jsem a kým budu. Každý jsme nějaký z nějakého důvodu a já sám jsem lidem ubližoval zase jiným způsobem, protože jsem nechápal, co se mi v životě děje.
Není moc příjemné zjištění, že jsem za lásku považoval prázdnotu, kterou musím zaplnit svou láskou, aby tam vůbec nějaká byla a že jsem se kvůli takové lásce trápil většinu života.
Ale konečně jsem zastavil začarovaný kruh, ve kterém jsem si vybíral velice podobné partnerky.
Prakticky všechny moje partnerky, lásky, byly kopií mé matky, která také nebyla a není schopná žádné lásky vůči mně a mé sestře. Naštěstí je aspoň schopná lásky k dětem mé sestry.
Má životní láska se z ní stala hlavně proto, protože mě neponižovala a neurážela tak jako má matka a všechny ostatní mé partnerky. Proto pro mě byla tato „láska“ tak výjimečná.
A byla natolik výjimečná, že jsem jí považoval za celou svou skutečnou rodinu, kterou jsem nikdy neměl.
Hledal jsem jako lásku prázdnotu a za to jsem nabízel celoživotní bezpodmínečnou lásku, tak jako to bývá v rodinných vazbách.
To byla moje láska a prokletí v jednom.
Dnes bych o lásce psal už jinak, protože už z lásky necítím bolest. Nehledám už ji někde venku, ale uvnitř sebe a pokud ji tam usadím věřím, že ji najdu i venku nebo si ona najde mě. A věřím tomu jediným možným způsobem, cítím to tak, protože lásku v sobě skutečně nacházím.
