Článek
Osobně považuji za největší paradox empata to, že většinou nedokáže skutečně ublížit ani nenávidět ty, kteří mu celý život ubližovali a stále ubližují.
Není to možné.
Empat může neustále nadávat, může o těchto lidech mluvit nelichotivě, může mluvit pod silnými emocemi, může jim klidně sprostě nadávat. Ale ve většině případů jim nedokáže ublížit tak, jak oni ubližují jemu, a nedokáže je nenávidět tak, jak to dokážou oni.
Empat vidí bolest druhých, aniž by byla vyslovena. Vidí ji dokonce i tam, kde by podle všeho neměla být nikdy vidět, u narcistů.
A pokud empat vidí bolest, vidí v ní i sebe.
A pokud někde vidí sebe, ubližuje tím nakonec hlavně sobě.
Pokud se empat snaží vrátit bolest své lásce, zjistí, že tím nejvíce ubližuje sobě.
Pokud se bude chtít pomstít narcistnímu rodiči, zjistí, že nejvyšší cenu za to zaplatil on sám.
Pokud se bude snažit svou lásku nebo své rodiče nenávidět, zjistí, že čím víc je nenávidí, tím víc nenávidí sebe.
Empatovo prokletí spočívá v tom, že má silnou tendenci odpouštět a vracet se k lidem, kteří ho nikdy nebudou skutečně milovat ani respektovat. A zároveň často nedokáže tyto lidi přestat mít rád nebo jim bolest vrátit, protože by tím nejvíc ublížil sám sobě.
To už se velmi blíží definici prokletí.
Dokud se empat nezačne probouzet a uzdravovat, skutečně jím toto prokletí je.
Empat často vidí bolest, kterou si narcista sám nedokáže přiznat. Vidí ji proto, že byl k této schopnosti vychován, často narcistním rodičem, aby dokázal vycítit všechno, aniž by druhá strana musela cokoliv říkat.
Pokud se empatovi nepodaří správně rozeznat signály narcisty, přichází převýchova…způsob, který bych nepřál ani svému největšímu nepříteli.
Dokud se empat nenaučí správně reagovat na pocity narcisty, nemůže s ním vzniknout harmonie. A pokud jde o narcistního rodiče, dítě přirozeně touží po harmonickém vztahu s rodičem. Učí se tedy být empatem, aby bylo přijato.
Tuto potřebu harmonie si pak empat nevědomě přenáší do vlastního života. A překvapivě v něm znovu potkává stejné vzorce jako v původní rodině.
Začíná nový kolotoč: nadávání, odpouštění, návratů. Znovu a znovu. Až do naprostého vyčerpání.
Jakmile se empat začne probouzet, což často přichází skrze zásadní zlom v jeho životě, v mém případě pravdou o mém otci, začne si uvědomovat, že jeho prokletí, je ve skutečnosti darem… o který rozhodně nestál, natož, aby se s tím začal všude chlubit.
Samotné uvědomění, že je někdo empatem bolí, neskutečně bolí, protože takový člověk si tenhle dar musel velmi těžce vybojovat a to za velikou cenu, většinou podobě svého zdraví, aniž by věděl s čím bojuje.
Není se čím chlubit.
Samotné uvědomění o daru empata, přináší zároveň pokoru před odpovědností za dar, který doteď sloužil nesprávným lidem.
Dar není pro chlubení se s ním, ale je tu pro učení, jak s ním správně zacházet.
Přesto si empat určitou podobu prokletí nese dál.
Pokud má být empat svobodný a celistvý, nemůže už žít jinak než v pravdě.
A žít v dnešní době v pravdě je samo o sobě určitým prokletím…ale krásným prokletím, svobodným.
