Článek
Píšu ho proto, abych pojmenoval mechanismus, ze kterého jsem vystoupil.
Ne proto, abych někoho soudil, ale abych už znovu nesloužil systému, který popírá lidskost.
Můj dlouholetý kamarád byl po mnoho let mou „novou rodinou“.
Rodinou, ke které jsem utekl před tou vlastní, toxickou, ovládanou mým narcistickým otcem.
Utíkal jsem od chvíle, kdy jsem mohl. Až jsem si nakonec našel rodinu novou: kamaráda a jeho ženu, kteří mě přijali jako svého dalšího člena, „strejdu“.
Teprve časem jsem si uvědomil, že tato nová rodina stojí na stejných základech jako ta původní, před kterou jsem utíkal.
Vlastní rodinu se mi nepodařilo vybudovat. Partnerky, které jsem si vybíral, odpovídaly vzorci mé matky, oběti mého narcistického otce. Ženy neschopné skutečné lásky k vlastním dětem. A přesně takovou „lásku“ jsem celý život hledal. O tom ale jindy.
Mého otce dnes dokážu jasně pojmenovat jako narcistu. Po tomto uvědomění jsem začal vidět stejné vzorce i u svého kamaráda. Jejich chování, potřeby i způsob komunikace ve mně vyvolávaly naprosto totožné vnitřní pocity, aniž bych si toho byl roky vědom.
Oběma jsem oddaně sloužil. Udržoval jejich svět pohromadě.
Cítil jsem se užitečný a potřebný. To byl můj smysl života.
Tento vzorec mě naučil můj otec: sloužit bez vlastních potřeb, bez vlastního života. A já si ho přenesl i do své „nové“ rodiny.
Přesto svého kamaráda nedokážu označit za narcistu stejným způsobem jako svého otce.
Narcismus se u lidí často prolíná s dalšími duševními zraněními a není vždy jednoduché jej jednoznačně pojmenovat. U kamaráda však vidím stejné narcistické vzorce, jen v jiné, zatím ne zcela vyvinuté podobě.
Můj otec se stal plně vyvinutým narcistou tím, že svá traumata buď vložil do mě jako obětního beránka, nebo je popřel natolik, že pro něj přestala existovat. Už není žádná šance, že by byl někým jiným. Své problémy „vyřešil“ narcismem.
U mého kamaráda tento proces stále probíhá.
Učí se, jak svá traumata zakopat co nejhlouběji. Jak je popřít. Jak si vytvořit prostředí, ve kterém ho nic neohrožuje.
Momentálně prochází velmi těžkým obdobím a právě tady pro mě přišel zásadní zlom.
Přestalo být důležité, zda je nebo není narcista. Důležité bylo, zda mu narcismus jeho život „vyřeší“. Stejně jako ho vyřešil mému otci.
A to se bohužel potvrdilo.
Žádná traumata se mu nedějí. Žádná nikdy nebyla. A žádná nikdy nebudou.
Není tedy o čem mluvit, co řešit, natož cokoliv měnit. Stačí, aby se tomu všichni přizpůsobili… a systém funguje.
Pokud nemá narcista žádné trauma, nemůže ho mít ani nikdo v jeho okolí. Jediné co potom zbývá je, přizpůsobit se narcistovi.
Jeho žena se přizpůsobila.
Pomalu a nenápadně jí totiž tvoří zlatou klec plnou jistot, ze které se velmi těžko probouzí nebo utíká. Stejně jako si můj otec udržel mou matku.
Já už se ale přizpůsobit nemohu.
Kamarád nestojí o to být člověkem. Stojí o to, aby ho narcismus provázel po zbytek života. A k tomu potřebuje oddané oběti, které udrží narcistický systém pohromadě.
Už nebudu sloužit žádnému člověku, který si na člověka jen hraje.
A je mi jedno, čím trpí.
Šanci stát se člověkem stále má.
Ale pokaždé si volí narcismus. Protože v prostředí, které si vytvořil, není ohrožen.
Jediné, co se v životě mého kamaráda bude měnit, jsou jeho oběti.
----
Rozhodl jsem se vystoupit ze své role.
Ne proto, že bych někoho odsuzoval, ale proto, že si poprvé volím sebe.
Už nepotřebuji být užitečný, aby mě někdo toleroval.
Už nemusím sloužit, abych měl místo ve světě.
Volím vztahy, ve kterých je možné cítit, mluvit a růst.
Volím odpovědnost za sebe a svou svobodu, ne za cizí popřené trauma.
Tím pro mě končí jeden hluboce zakořeněný vzorec a začíná život, který si teprve učím budovat. Bez hotových základů. Bez mapy.
Jako dítě, které se učí všechno znovu, s tím rozdílem, že tentokrát si svůj život tvořím vědomě a skutečně svůj.
