Článek
Tolik lidí, které jsem měl rád, mi ublížilo, aniž by to někdo z nich věděl.
Neustále jsem se všem přizpůsoboval, abych o ně nepřicházel. A teď, když konečně vidím, kolik bolesti ve mně je a že není jen moje…proč bych na to měl být stále sám?
Proč bych konečně nemohl říct lidem, kteří tvrdí, že mě měli nebo mají rádi… že mi bylo ublíženo.
Rodičům jsem nemohl říct, že jsem zjistil, jak moc mi ublížili a ubližují dodnes, protože je to nikdy nezajímalo, nebylo by tedy s kým to řešit a ještě by se to vše obrátilo proti mně, proti obětnímu beránkovi od narcistického otce, ale proč bych to nemohl řešit s ostatními, kteří mi také ublížili a kteří také tvrdí, jak mě mají rádi.
Tady na to přeci už nemusím být sám, pokud mě ti lidé měli skutečně rádi.
Aniž bych v té době ještě tušil, proč to vlastně dělám, začal jsem otevírat staré rány. Začal jsem otevírat staré vztahy, některé i dvacet let staré a začal mluvit o své bolesti, s těmi, koho se to týkalo… A narazil jsem na zeď.
Nemám čas.
Na mě je to moc negativní.
Nevím co řešíš a já s tím nechci mít nic společného.
Vyřeš si svoje démony sám. S bohem.
Zajímavé je, že ať otevřete jakkoliv starý spor, jakoby nikdy ani neskončil.
Lidé si stále pamatují sebemenší detaily, i když dělají, že to dávno neřeší. Jakoby se to všechno stalo teprve včera, ale zároveň nikdo z nich stále nechtěl řešit cizí bolest.
Po nějaké době jsem pochopil, že to tak skutečně má být.
Moje bolest je skutečně jen moje bolest.
Že jsem svou bolest dříve nedokázal řešit s lidma, kteří mi ublížili, byl skutečně můj problém, který jsem se sice snažil po letech napravit, ale stále to byl můj vzorec, můj problém.
To já si od lidí, které jsem měl rád, nechal ubližovat. A to mi ublížilo ze všeho nejvíc.
Nedělal jsem si žádné hranice, nechránil jsem sám sebe před ublížením, ale za to jsem chránil ostatní, před jejich vlastní pravdou, že dokážou ublížit lidem o kterých tvrdí, že je mají rádi.
A teď to mají všechno pochopit, mám jim to všechno vysvětlit, aby konečně pochopili…a dál? Mají mě začít rovnou uzdravovat?
Nedávalo to smysl.
Tady máš mojí bolest, kterou jsi mi způsobila, pojďme s tím teď něco udělat. A jediné co přišlo, bylo ticho, ignorace, konflikt, napadání, urážení se, další boj, další bolest, další kruh.
Ale proč jsem to tedy všechno dělal, když se vůbec nic nezměnilo?
Dnes už vím proč jsem to dělal.
Nechtěl jsem, aby mi pomohli s mou bolestí, ale abych jim vrátil to co nebylo jen moje a s čím jsem se celou dobu musel prát sám, protože oni žádný problém neměli a nemají dodnes, stejně jako moji rodiče. Což jim vyhovovalo a nechtěli na tom nic měnit, i když jsem tu změnu chtěl.
Když jsem své vztahy, které mi ublížili, znovu otevřel, znova se pohádal a znovu zavřel, zbyla už jen samota s mou vlastní bolestí.
Už nebylo na koho ukázat, že mi ublížil.
Mohl jsem ukázat už jen na sebe, že jsem si nechal ubližovat a tím jsem si způsoboval největší bolest. A to nemohl pochopit nikdo jiný, než já.
Zbývalo už jediné, přijmout svou bolest za vlastní a vyjít tak konečně z role oběti. Z role obětního beránka, kterou mi vytvořil narcistický otec a kterou jsem přijal za vlastní.
Už jsem nemohl být za oběť, pokud jsem svou bolest přijal za vlastní.
Už jsem svou bolest nemohl někomu vysvětlovat, protože se ho už nijak netýkala.
Už jsem nemohl jít do sporu o svou bolest, protože už nebylo o co bojovat.
Jakmile jsem svou bolest přijal za vlastní, začal jsem rozeznávat, která bolest je moje a která rozhodně není moje.
Je to pocit, jako když z vás spadne celá skála. Ne kámen, ale vyloženě skála. Tolik cizího ve mně bylo. Celá skála.
Po přijetí bolesti, jsem konečně začal jít cestou uzdravování.
Která stále trvá a bude trvat zřejmě po zbytek života, protože si teprve tvořím základy na kterých budu stavět svůj život.
Přes čtyřicet let jsem žil v kruhu plný bolesti, strachu, depresí, úzkostí, závislostí, kterému jsem říkal život nebo osud. A jen čekal až mi dojdou síly.
Což se stalo, jinak bych dál žil ve svém „osudu.“
To nebyl život, ani osud. To byl boj o přežití, na vzorcích od rodiny.
Život, ve kterém jsem měl lidi, kteří nechtěli abych se měnil, aby se sami nemuseli měnit. Tedy přesně tak, jak mě vychovala má rodina.
Pokud máš problém, jsi na něj sám. K nám se můžeš vrátit, až žádný problém nebude.
Přišel jsem nakonec o všechny lidi, kteří tvrdili, jak jim na mě záleží, ale přesto nikdo z nich nemá u mě dveře zcela zavřené.
Šanci na změnu má každý a je jen na něm, jestli tu šanci využije.
Moji rodiče tu šanci nikdy nevyužijí, proto mě tak vychovávali, aby nikdy nemuseli.
Lidé z mého života šanci dostali a za to jsem dostal jejich vzorce, stejně jako bych je dostal od rodiny.
Zůstal jsem tedy zcela sám, ale zároveň se mi tím otevírá zcela nový svět, o kterém ještě nic pořádně nevím, protože jsem znal jen boj o přežití.
Jak skutečně žít, aniž bych musel bojovat o přežití, se musím teprve naučit a už teď vím, že to bude pěkná makačka, protože jsem si jistý pouze v boji o přežití.
