Článek
Jednou jsem se svěřil jednomu člověku, který jde podobnou cestou jako já, že cítím, jak moje staré já umírá, aniž bych ještě tušil, co to vlastně znamená.
Reakce onoho člověka byla:
„To není možné. To musí být určitě něco jiného.“
Dnes jsem si už naprosto jistý, že to nic jiného nebylo. Moje staré já totiž umírá každým dnem a nové já se každým dnem učí, jak si budovat svůj život.
Pro smrt starého já je nutné, aby umřelo i vaše ego. Aby se duše a ego mohly spojit v jedno a začít budovat nové já, bez traumat, bolesti a starých vzorců. A právě tady nastává pro mnoho lidí zlom.
Ego je nepustí dál.
Ten člověk to nemohl pochopit, protože pracoval pouze se svým egem. Vím to, protože se mi sám svěřil, že své ego nebere jako něco, co by mělo zemřít, ale jako užitečného pomocníka, který mu něco buduje. A tak o něj nechce přijít.
Úmrtí ega bolí. Hodně to bolí. Až dnes dokážu tu bolest skutečně popsat.
Když jsem se dostal ke svému egu, zjistil jsem, že jsem sice neustále s někým bojoval, ale nikdy jsem nic nevyhrál. Protože jsem bojoval hlavně sám se sebou. Se svým nevědomím.
Když jsem v sobě objevil dar, moje ego nad ním chtělo převzít veškerou kontrolu. Buď chtělo někoho zachraňovat, nebo na tom rovnou vybudovat kariéru.
Ego, ego, ego.
Jakmile začnete řešit své ego, nezjistíte o sobě jen hezké věci. Spíš naopak.
Nebojím se o sobě říct, že jsem zjistil, že jsem byl toxickým člověkem. Člověkem, který se sebou nechal zametat, jen aby o nikoho nepřicházel. Nebyl jsem toxický a nebezpečný pro ostatní v narcistickém smyslu, ale v tom obětním. Byl jsem toxický a nebezpečný především sám pro sebe.
Neustálé vysvětlování a obhajování se bylo toxické pro mé okolí, ale hlavně pro mě samotného.
Neměl jsem se rád a zároveň jsem chtěl být přijat lidmi, kteří tvrdili, jak mě mají rádi. A moje ego podle toho také bojovalo.
Proto také moje ego muselo zemřít, abych se mohl začít mít rád.
Ale co zbyde, když umře vaše ego?
Obrovská prázdnota. A k tomu ještě přibydou obrovské strachy, z neznáma.
Proto jsem v nadpisu přirovnal nové já k porodu.
Nové já se teprve rodí a musí se tak učit úplně všechno od začátku. Z minulosti si lze vzít jen pár užitečných věcí, ale jinak už z ní není z čeho čerpat. A budoucnost? Ta je naprosté sci-fi.
Zbývá jen přítomnost. Jenže v té neumíte vůbec žít, protože jste celý život žili někde mezi minulostí a budoucností.
Žít v přítomnosti, bez minulosti, bez budoucnosti a ještě k tomu bez ega? To je hodně děsivé. A přitom nezbytné.
To je vyloženě na pořádnou paniku. Tu jsem také denně prožíval, a stále ve mně je a bude, protože budoucnost už není o iluzi, které bych chtěl dosáhnout, ale o zítřku. Dál už v přítomnosti vidět nelze.
Nové já se teprve rodí. A tak to taky vypadá.
Nevěděl jsem, co mě vlastně čeká, ale moje nové já už vědělo, co má dělat. Každý den mi to ukazovalo. V malých, a přesto obrovských krocích, o kterých se mi v minulosti mohlo jen zdát.
Čtyřicet let si člověk něco buduje a nakonec zjistí, že musí začít úplně od znova. Bez jakékoliv mapy, jak na to.
To se bez chyb neobejde.
A kdyby staré ego neumřelo, nebyla by šance pro nové já, které ty chyby dělat musí. Ego by je zase nějak obhájilo a nezbyl by žádný prostor pro učení.
Proto staré ego musí zemřít.
A jak to vlastně vypadá v praxi? Jak probíhá to moje nové já?
Chodím pravidelně do jedné hospody na oběd a jednou se tam jeden štamgast pustil do mladého číšníka, který ten den nepřišel do práce.
„Ti mladí dneska, to je hrůza. Vůbec nic nevydrží. Hned volají mamince a všechno se jim hroutí.“
V duchu jsem si chtěl říct:
Melete strašný sra*ky. Navíc proti někomu, kdo tu není, aby se mohl bránit. Mluví z vás jen nas*anost a nic víc.
Nechtěl jsem konflikt.
Jenže moje duše to řekla nahlas. Přes celou hospodu.
Oba jsme zůstali v šoku.
Já z toho, že jsem to řekl.
On z toho, co slyšel.
Paradoxně mezi námi nevznikl spor. Začali jsme se spolu normálně bavit a on nakonec uznal, že mladí to dnes mají těžké.
Dnes se spolu bavíme běžně. Jako nějací staří známí.
Moje nové já se dokázalo postavit za někoho jiného, aniž bych ztratil sám sebe. Moje chyba byla v tom, že jsem to mohl říct slušněji. Ale v téhle fázi jsem to musel říct tak, jak to duše chtěla říct, abych se z toho mohl poučit pro příště.
Nedávno se mi ale stalo něco, z čeho jsem v šoku dodnes.
Dokázal jsem se postavit sám za sebe. A to rovnou proti policajtům.
Ale o tom až jindy. To stále zpracovávám.
