Článek
Moje ego závidělo, soutěžilo, soudilo, odsuzovalo. Vidělo ohrožení, bránilo se a často tak přecházelo do boje.
Obzvlášť ve chvílích, kdy očekávalo uznání a respekt za cestu, která mě stála tolik sil a úsilí.
A místo toho přišlo:
„Jeee, ty ještě pořád řešíš tohle?“
„To já už jsem dávno dál.“
„To já už mám dávno vyřešené.“
„Já už jsem našla svůj vnitřní klid, ty ho určitě taky jednou najdeš.“
Každá taková reakce byla jako vyhlášení války mému egu.
A tak přešlo do boje.
„To já jsem dál než ty.“
„Vždyť jsi ani nezačala řešit vzorce z rodiny, jak můžeš být dál než já?“
Začal boj „já a ty“.
A kdo tuhle bitvu vyhraje, ten vyhraje… velké nic.
Jedno ego sice porazí druhé, na chvíli se uspokojí a cítí se lépe.
Ale jen do doby, než přijde další rána.
Další kolo, ve kterém nikdo nevyhrává.
Nikdo totiž není dál.
Každý je přesně tam, kde se nachází jeho vědomí nebo nevědomí.
A je jedno, kolik času tomu obětoval nebo jak daleko si myslí, že došel.
Protože tahle cesta není o egu.
Je o duši.
A ta nemá žádnou přímku, žádné pořadí, žádné „dál nebo míň“.
To jen ego si tu přímku vytvoří, aby mohlo soutěžit, vyhrávat a získávat uznání.
Při své cestě jsem pochopil, že nelze jít neustále rovně.
Že to není:
teď vyřeším tohle… a posunu se dál.
Jako v kariéře.
Jako ve sportu.
Znám lidi, kteří se dlouhodobě zabývají tím, kam teprve směřuji.
A zároveň vidím, že některé věci přeskočili, aby tam už mohli být.
Kdo z nás je dál?
Pochopil jsem, že žádná přímka pro uzdravování neexistuje.
Často se musím vracet zpět, protože jsem něco přeskočil.
A i to přeskočení má svůj důvod, smysl.
Člověk zvládá jen to, na co má v danou chvíli sílu.
Ve chvíli, kdy si vytvoří přímku, začne mít pocit, že už měl být někde jinde.
A to ho může dovést až k depresím.
Neměl by být jinde.
Je přesně tam, kde má být.
Jen ego to vidí jinak.
A tak přicházejí pochyby.
Nebo další boj s někým venku.
Ego je podle mě jedna z nejtěžších překážek v uzdravování.
Celý náš život je totiž na egu postavený.
Kolik znáte rodičů, kteří učí své děti, jak pracovat s duší?
Většina to sama neumí.
Ale umí předat principy ega:
„Když se budeš snažit, přijdou výsledky.“
„Když tomu dáš všechno, dostaví se úspěch.“
Všechno se točí kolem výkonu, výsledků a uznání.
A ve chvíli, kdy se dostanete k duši, často nevíte, co s tím.
Protože na cestě duše nejsou žádné medaile.
Žádné uznání.
Žádné srovnávání.
Je to vaše osobní cesta.
Vaše osobní „výsledky“, které neocení nikdo jiný než vy sami.
A za mě se to vyplatí.
Protože ego mě dovedlo až do bodu, kdy už nic nedávalo smysl.
A ztratit smysl je mnohem horší než ztratit ego.
Ego nezmizí.
Jen se postupně učí, kde má své místo.
Učí se od duše.
A když se tyhle dvě části začnou propojovat, vzniká něco mnohem klidnějšího.
Jakmile ale ego znovu převezme nad vším kontrolu a začne všechno řídit, aby něco získalo, člověk se ztratí sám v sobě.
A začne znovu hledat potvrzení někde venku.
Přitom všechno, co o sobě potřebujeme vědět, není nikde venku.
Je to uvnitř nás.
A bez duše to tam najít nelze.
