Článek
Do Španělska jsem odjížděl s vědomím, že jediný můj cíl bude, nevrátit se do Čech. V práci jsem dal výpověď, byt jsem pronajal, nepotřebné věci prodal. Španělsky jsem uměl tak akorát pozdravit a jedinou jistotu kterou jsem ve Španělsku měl, že tam na mě bude čekat kámoš, se kterým jsem se roky nebavil, protože jsme se nepohodli. Tak moc jsem chtěl pryč. Koupil jsem si jízdenku, cíl Alcala de Xivert, nejbližší zastávka k cílové destinaci. Tam na mě měl čekat a vyzvednout mě. Chtěl bych o kámošovi říct, že je bohém, ale on je jen debil. Takže v té době měl i neměl telefon a poslední kontakt jsem s ním měl zhruba týden před odjezdem a to s jeho poslední zprávou, že se tam všechno podělalo.
Alcala de Xivert, nic víc mě nezajímá. Musí tam být, vezu aspoň nějaký prachy který potřebuje. Jedu, i kdyby tam nebyl, není cesty zpět, jen dopředu.
Mám rád všechno naplánované. Být na vše připraven, abych nebyl překvapen. Přesto pravidelně při prvním problému zjistím, že sice jsem připraven, ale debilně. A jinak tomu nebylo ani při této cestě. Můj dokonalý plán. Ve tři ráno odjezd do Prahy, z mého malého města na západě, kde pak už jen nasednu na autobus směr Barcelona. V Praze nastupuju do autobusu přesně podle dokonalého plánu a hurá směr Plzeň, kde je další zastávka. Kdybych jel rovnou do Plzně místo do Prahy, ušetřil bych 5 hodin, 100km a spánek. Dokonalej plán začal.
Jedu, po Plzni konečná zastávka Barcelona. V autobuse je jen pár lidí. Je to pravidelná linka a tak většina vystupuje všude možně po cestě. Sedím sám. Při spaní se obě sedadla jeví jako obrovská postel. Neustále si hlídám ledvinku s doklady a jedinými penězi co mám a které jsem si ještě navíc půjčil. Na bankovním účtu nula. Nikdy jí nesmím ztratit z očí a pořád jí musím hlídat.
Za celou cestu jsem nepotřeboval vůbec na záchod, i když v autobuse záchod byl. Asi tak hodinu před Barcelonou oznámil řidič, že záchod se už nesmí používat, protože je plný. Ano, v ten moment jsem potřeboval chcát, ne čůrat, ale chcát.
Barcelona.
Vystupuju na obrovském venkovním betonovém nádraží v Barceloně, bez záchodů. Musím si hned u okýnka koupit lístek na jinej autobus, do Alcala de Xivert. Fronta jak na banány a autobus už tu čeká. Všude beton a ani náznak po záchodech. Mám lístky a močák, nic víc nedokážu řešit. Mám nasednout a vyčůrat se v buse? Musím. Nebudu riskovat běhání po okolí, když má každou chvíli odjíždět. Naložím bágly do busu a jdu najít své místo. Záchod tu vůbec není! Sh*t. Co teď? Vystoupit a hledat záchod? Mám už uložený bágly v zavazadlovém prostoru a zrovna to řidič zavírá. Určitě brzo pojedeme. Počkám, to dám.
Půl hodina a stále stojíme! Sh*t, v hlavě jsem už byl snad milionkrát na záchodě a našel tisíc možností jak se vyčůrat, ale čekám. Čekalo se na nějaký další spoj. Nastupují jen dva lidi a jedeme! Jedeme! Jako by řval můj močák a trochu mi ulevuje. Koukám do mapky k cestě, co jsem dostal k lístku. Nejbližší první zastávka až za hodinu. Sh*t Sh*t Sh*t.
To dám. Pořád si držím ledvinku. Všechno bude dobrý. Probíhající cesta kolem mě jako by vůbec neexistovala. Záchod, záchod, záchod. Pomalu nahlížím do slovníku. Jak se řekne vůbec záchod? Sedím úplně vzadu a ta cesta k řidiči je nějak čím dál vzdálenější. Jdu za ním, musím. Ať zastaví, kdekoli. Najednou mi něco bouchne ze zadu do sedačky. Za sebou vidím ženu v černých brýlích, jak se svíjí v podobné pozici jako já. Ona taky? Nebo už mám halucinace?
Těšil jsem se jak si užiju cestu z Barcelony, když tam jen přestupuji a teď všude vidím jen samé záchody.
Autobus zastavuje. První zastávka? Byly to hodina? Kde jsme? Někdo vystupuje, řidič čeká, stojíme, zadní dveře jsou otevřené. Vidím ven a jakoby mi úplně přestal fungovat mozek. Vyběhni, vyčůrej se a hned si zpátky. To nebyla myšlenka, ale čin. Bylo to normální nádraží, kde byla hromada lidí a já opravdu vyběhl, jako bych měl počůrat cokoliv a a bez ledvinky, dokladů, peněz, telefonu.
Něco mi ale říkalo, ještě se otoč, co když… poslední zbytky rozumu? Otáčím se a vidím, jak se pomalu zavírají dveře autobusu. Ani nevím jak, ale asi skokem nebo šipkou, jsem se do autobusu vrátil. Ani to nikomu nepřišlo divný nebo mi to bylo jedno, protože jsem si jen sedl a jelo se dál bez povšimnutí.
Jdu za řidičem, ať mi někde zastaví. Už nejde čekat. Nemůžu! Nemůžu se vůbec pohnout! Držím si pevně šulina, protože jsem právě zjistil, že je to jediné co drží moč. Svaly už nefungují. Ani už nedosáhnu na slovník, jen ho očima hypnotizuji.
Krátce před cílem přišel druhý řidič sám od sebe dozadu, ani jsem netušil, že tam byli dva řidiči a začal se s někým vybavovat. Kousek přede mnou! A já tehdy úplně poprvé promluvil španělsky. Toalet por favor, toalet por favor! Vyjekl jsem. Slyšeli to všichni kolem mě, včetně řidiče, ale řidič se jen usmál a ukázal mi směrem na schody. What? Tady to mám pustit? Klidně kamaráde, klidně.
Jeden z cestujících se mě snaží uklidnit a ukazuje mi něco venku. Podle jeho gestikulace rukou jsem pochopil, že mám koukat na nějakou budovu, věž, nebo kostel. To je cíl? Ta věžička? Tam je záchod? Říkám si v duchu. Podle jeho úsměvu by to měla být další zastávka a záchod!
Ne, to nebyla pomoc. Celé hodiny jsem vydržel, protože jsem neviděl cíl. Ten pán mi ho ukázal a já se trochu pochcal. Už jsem držel ferdu oběma rukama. Jsme tu! Radost má více lidí. Dveře se otevírají ještě za jízdy. Několik lidí kolem mě povzbuzuje. Ya, ya está. Aqui, aqui, tady tady, běž Foreste, běž. Dveře se otevírají a já letím pochcanej a bez ledvinky přivítat svůj nový domov.
Vracím se asi po deseti minutách k autobusu, který se mezitím vylidnil, protože tady byla opravdu zastávka a evidentně potřebovali všichni ven. U dveří do autobusu vidím kámoše, jak do něj kouká a nevěří, že je prázdnej. Klepu mu na rameno.
Hledáš někoho?
Ty kráso, jak si přijel?
Tímhle busem. Jsem pochcanej a nevím, jestli mám prachy, doklady, mobil, tedy přesně podle plánu.
Tak vítej ve Španělsku.
