Článek
Mnoho rodičů hledá pomoc u psychologů „kvůli dítěti“, ale první kroky by často měli udělat u sebe. Dokud rodič nechápe, proč reaguje tak jak reaguje, a dokud nemá zpracované vlastní rané zkušenosti, nejde mu ve skutečnosti o dítě, ale o návrat vlastního klidu. Dítě se pak stává problémem, který je třeba opravit.
Jenže děti často jen zrcadlí to, co zůstalo v rodičích nepojmenované.
A to, co rodič považuje za „cizí“, bývá mnohdy jen jeho dávno zapomenutá část, ukrytá pod vrstvami iluzí, které si jako dítě vytvořil, aby přežil.
Rodiče utrácejí peníze za odborníky, aby jim pomohli „spravit“ děti, kterým přestali rozumět. A odborníci se samozřejmě snaží, je to přeci jejich práce. Ale dítě je v tom všem většinou až na druhém místě.
Kdyby opravdu dítě mělo být na prvním místě, mělo by mít stejnou možnost jako mají rodiče:
mít právo poslat svého rodiče k psychologovi či psychiatrovi, když mu přestane rozumět, a říct: „Prosím, opravte mi ho.“
