Článek
Dopis je mým osobním manifestem, ale věřím, že se v něm poznají i jiné oběti toxických rodičů a vztahů.
Milí rodiče,
dlouho jsem přemýšlel, jestli má cenu vám něco psát.
Vždycky jsem měl pocit, že slova stejně nic nezmění, že už předem vím, jak všechno dopadne, vy dva budete ti ublížení, a já ten, kdo zase všechno pokazil.
Ale dnes to píšu ne proto, abyste mi rozuměli, ale proto, abych to konečně řekl nahlas já sám sobě.
Už nechci být vaším obětním beránkem.
Už nechci být ten, kdo nese vinu za všechno, co mezi vámi nefunguje, za vaše hádky, mlčení nebo pocit prázdnoty.
Celé roky jste ze mě dělali prostředníka, hromosvod a zrcadlo, do kterého jste promítali všechno, co jste nechtěli vidět sami v sobě.
A já jsem to snášel, protože jsem vás měl rád. Protože jsem si myslel, že když se budu snažit, když se přizpůsobím, tak mě možná jednou přijmete takového, jaký jsem.
Ale dnes už vím, že to by se nikdy nestalo.
Protože vy nepotřebujete syna, potřebujete zrcadlo, které vás neohrožuje.
Potřebujete někoho, kdo za vás ponese vinu, aby vy jste se nemuseli měnit.
Když mi otec vyčítá, jak moje matka trpí, že mě už nevídá a pak svou matku potkám a vidím, že je jí to úplně jedno, chápu, že v tom nikdy nešlo o mě.
Šlo o hru, o příběh, který si mezi sebou vyprávíte, aby se vám lépe žilo s představou, že vy jste ti hodní a já ten problémový.
Nechci už v té hře být.
Nechci dokazovat, že jsem dost dobrý, dost vděčný, dost poslušný.
Nechci, aby moje existence sloužila vašim emocím.
Chci žít svůj život.
Chci cítit, že mám právo být slyšen, aniž bych musel nejdřív snášet výčitky a lži.
Chci se konečně podívat do zrcadla a vidět sebe – ne obraz, který jste ze mě udělali vy.
Možná mě budete dál vidět jako nevděčníka, jako toho, kdo vás zradil nebo opustil.
Ale já vím, že jediný, koho teď potřebuji nezradit, jsem já sám.
A tak tohle není dopis na rozloučenou.
Je to dopis, kterým si beru zpátky sebe.
